Vyhláška federálního ministerstva práce a sociálních věcí o cestovních náhradách

ČÁST I

VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ

§ 1

(1) Touto vyhláškou se upravují náhrady cestovních, stěhovacích a jiných výdajů a některé další náhrady při tuzemských pracovních cestách, při přeložení na pracoviště v jiné obci, při přijetí, při některých pracích vyplývajících ze zvláštní povahy povolání a v dalších případech uvedených ve vyhlášce.

(2) Vyhláška se vztahuje

• a) na pracovníky v pracovním (učebním) poměru,

• b) na členy výrobních družstev a členy jednotných zemědělských družstev,

• c) na pracovníky činné na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, je-li poskytování náhrad mezi organizací a pracovníkem dohodnuto nebo jestliže to stanoví zvláštní předpisy,

• d) na příslušníky ozbrojených sil z povolání přidělené k civilním orgánům a organizacím, jde-li o jejich úkony v zájmu těchto orgánů a organizací,

• e) na osoby, o kterých to stanoví zvláštní předpisy.

§ 2

(1) Výdaji podle této vyhlášky se rozumí rozdíl mezi pravidelnými výdaji pracovníka a nutnými vyššími výdaji, které pracovníku vznikají v souvislosti s úkony uvedenými v § 1 odst. 1.

(2) Pravidelným pracovištěm (pracovišti) pracovníka pro účely této vyhlášky je organizační jednotka (jednotky) organizace (závod, provoz apod.) sjednaná jako místo výkonu práce v pracovní smlouvě, popřípadě jinak určená organizací. Jestliže jako místo výkonu práce je sjednána celá obec a organizace neurčí některou organizační jednotku (jednotky) v obci, jsou pravidelnými pracovišti všechny organizační jednotky v obci. Je-li sjednáno jako místo výkonu práce území širší než jedna obec, jsou pravidelnými pracovišti všechny organizační jednotky v obci sídla organizace, pokud organizace nestanoví jako pravidelné pracoviště určitou organizační jednotku (jednotky). Je-li sjednáno jako místo výkonu práce území širší než jeden kraj, může organizace pracovníkovi určit jako pravidelné pracoviště též jeho bydliště v obci pobytu, i když v této obci organizace nemá organizační jednotku.

(3) Přechodným pracovištěm se rozumí místo mimo pravidelné pracoviště, na kterém plní pracovník pracovní úkoly při pracovní cestě.

(4) Obcí pobytu se rozumí obec, v níž je pracovník hlášen k trvalému pobytu.^1) Jinou obec může organizace určit za obec pracovníkova pobytu na jeho žádost, jestliže pracovník v ní bydlí; tím se rozumí, že je v ní vlastníkem nebo uživatelem bytu, za který mu vznikají výdaje, nebo v ní žije ve společné domácnosti vlastníka (uživatele) bytu. Jestliže organizace zjistí, že pracovník v obci pobytu nebydlí nebo nemá jiný závažný důvod, aby do této obce dojížděl, může mu určit pro účely této vyhlášky za obec pobytu tu obec, v níž se pracovník skutečně zdržuje, je-li to pro ni hospodárnější.

(5) Obcí pravidelného i přechodného pracoviště a obcí pobytu se rozumí katastrální území obce (města, střediskové obce), popřípadě všechna katastrální území (územně technické jednotky), která území obce vyplňují.^2)

(6) Organizace i pracovníci jsou povinni postupovat při provádění vyhlášky s největší úsporností; při všech opatřeních, jejichž důsledkem je výplata náhrad, předem uváží, jsou-li nezbytně nutná a zda sledovaného účelu není možné dosáhnout úsporněji jiným vhodným způsobem.

§ 2a

Pro účely této vyhlášky se u cizinců za obec pobytu podle § 2 odst. 4 považuje

• a) obec na území České a Slovenské Federativní Republiky, v níž je cizinec hlášen k trvalému nebo přechodnému pobytu,^2a) nebo

• b) obec pravidelného pracoviště (§ 2 odst. 2) u cizinců, kteří na území České a Slovenské Federativní Republiky nejsou hlášeni k trvalému nebo přechodnému pobytu.

ČÁST II

NÁHRADY PŘI PRACOVNÍCH CESTÁCH

§ 3

Podmínky pracovní cesty

(1) Pracovní cestu koná pracovník jen na základě předchozího rozhodnutí organizace, která přitom určí její východisko, místo ukončení, dobu trvání a způsob dopravy, popřípadě další její podmínky. Organizace může v dohodě s příslušnými odborovými orgány písemně stanovit, v kterých zcela výjimečných případech není třeba k pracovní cestě předchozího souhlasu organizace.

(2) Pro určení počátku a konce pracovní cesty konané veřejným hromadným dopravním prostředkem je rozhodná doba odjezdu (popřípadě obsazení místa) a doba příjezdu stanovená jízdním (přepravním) řádem veřejného hromadného dopravního prostředku (s výjimkou místního dopravního prostředku), kterého pracovník použije pro překonání vzdálenosti mezi obcí, jež byla určena jako východisko cesty, a obcí přechodného pracoviště a mezi obcí přechodného pracoviště a místem ukončení cesty. Při použití letadla je rozhodná jízdním řádem stanovená, popřípadě skutečná doba odjezdu autobusu z výchozího místa dopravy cestujících na letiště a skutečná doba jeho příjezdu k tomuto výchozímu místu.

(3) V odůvodněných případech určí organizace počátek a konec pracovní cesty odchylně s přihlédnutím k podmínkám dopravy, zejména započítá dobu strávenou cestou k určenému dopravnímu prostředku a zpět, pokud je alespoň o 30 minut delší, než je pracovníkova cesta z bydliště na pravidelné pracoviště, a přihlédne ke zpoždění veřejného dopravního prostředku při zpáteční cestě. Organizace však nesmí připočítávat paušálně určitou dobu před odjezdem veřejného hromadného dopravního prostředku nebo po jeho příjezdu.

(4) Při použití jiného než veřejného hromadného dopravního prostředku je pro určení počátku a konce pracovní cesty rozhodná stanovená doba jeho odjezdu z východiska cesty a skutečná doba jeho příjezdu do místa ukončení cesty. V ostatních případech je rozhodná doba skutečně strávená na pracovní cestě.

(5) Pokud má pracovník na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním organizace v dohodě sjednat, že mu poskytne náhrady jako při pracovní cestě. V dohodě o pracovní činnosti může organizace sjednat poskytování náhrad jako při pracovních cestách, jestliže pracovníkovi určí pravidelné pracoviště.

§ 4

Druhy náhrad

(1) Při pracovní cestě, na kterou je pracovník vyslán organizací k plnění pracovních úkolů na přechodné pracoviště mimo obec pravidelného pracoviště a mimo obec pobytu, poskytne organizace pracovníkovi

• a) náhradu jízdních výdajů,

• b) náhrady za čas strávený na cestě,

• c) stravné,

• d) nocležné,

• e) náhrady nutných vedlejších výdajů.

(2) Při pracovní cestě, na kterou je pracovník vyslán organizací k plnění pracovních úkolů na přechodné pracoviště v obci pravidelného pracoviště nebo v obci pobytu, nebo při cestě z pravidelného pracoviště na jiné pravidelné pracoviště v téže obci poskytne organizace pracovníkovi jen

• a) náhradu jízdních výdajů,

• b) náhradu mzdy za čas strávený na cestě v pracovní době,

• c) náhrady nutných vedlejších výdajů.

(3) Jestliže je pracovník, jehož obec pravidelného pracoviště není shodná s obcí pobytu, vyslán na pracovní cestu z obce pravidelného pracoviště do obce pobytu nebo je-li mimořádně povolán z obce pobytu do obce pravidelného pracoviště, přičemž mu vzniknou vyšší výdaje, poskytne mu organizace vedle náhrad uvedených v odstavci 2

• a) náhradu za ztrátu času,

• b) stravné za dobu překonání vzdálenosti mezi uvedenými obcemi, trvá-li tato doba alespoň 6 hodin.

§ 5

Náhrada jízdních výdajů

(1) Pracovníku náleží náhrada jízdních výdajů za cestu mezi obcí východiska cesty, obcí (obcemi) přechodného pracoviště a obcí místa ukončení cesty. Nemohl-li si pracovník opatřit ubytování v obci přechodného pracoviště, hradí mu organizace i prokázané jízdní výdaje za cestu do místa ubytování a zpět. Jízdními výdaji jsou výdaje za jízdenku (jízdné), letenku, místenku, za použití lůžkového nebo lehátkového vozu a za použití nájemného auta. Při jízdě vlakem do vzdálenosti přes 200 km jedním směrem hradí se jízdné za první vozovou třídu; jinak se hradí jízdné jen za druhou vozovou třídu.

(2) Organizace poskytne náhradu podle odstavce 1, jestliže pracovník jízdní výdaje prokáže (jízdenkou, letenkou, místenkou apod.). Pracovník je povinen využít možnosti slev jízdného, je-li to účelné, s výjimkou jízdních výhod, které mu náležejí jako rodinnému příslušníku pracovníka odvětví dopravy.

(3) Při ztrátě dokladu o jízdních výdajích lze výjimečně prokázat tyto výdaje písemným prohlášením pracovníka vyslaného na pracovní cestu, které potvrdí pracovník, který dal příkaz k vykonání pracovní cesty, a popřípadě spoluúčastník cesty.

(4) Použije-li pracovník při pracovní cestě z vážných důvodů jiného veřejného hromadného dopravního prostředku, než který mu organizace určila (§ 3 odst. 1), poskytne mu náhradu prokázaných jízdních výdajů s výjimkou výdajů za letenku; jinak mu poskytne náhradu ve výši jízdného za určený veřejný hromadný dopravní prostředek za předpokladu, že prokáže výdaje za použitý dopravní prostředek.

(5) Podmínky používání vlastních silničních motorových vozidel a jiných vlastních dopravních prostředků a služebních vozidel svěřených pracovníkům do osobní péče při pracovních cestách a náhrady za ně stanoví zvláštní předpisy.^3)

(6) Organizace hradí pracovníku též jízdní výdaje za dopravu v obci východiska a místa ukončení cesty a v obci přechodného pracoviště (ubytování). Výdaje za použití jiných než místních hromadných dopravních prostředků je pracovník povinen prokázat.

§ 6

Náhrady za čas strávený na cestě

(1) Pokud čas strávený na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá do pracovní doby vyplývající ze stanoveného rozvrhu pracovních směn pracovníka (dále jen „pracovní doba“), považuje se za dobu zameškanou pro překážky v práci na straně organizace. Za tuto dobu náleží pracovníku odměňovanému podle mzdových předpisů hodinovým mzdovým tarifem náhrada mzdy ve výši průměrného hodinového výdělku bez mzdy za práci přesčas; pracovníku odměňovanému měsíční mzdou náhrada mzdy ve výši poměrné části jeho základní měsíční mzdy.

(2) Za čas strávený na pracovní cestě překonáním vzdálenosti mezi obcí východiska cesty, obcí (obcemi) přechodného pracoviště (ubytování) a obcí místa ukončení cesty mimo pracovní dobu náleží pracovníku náhrada za ztrátu času, která činí za každou celou hodinu

• a) v době od 6. do 22. hodiny v pracovních dnech 2 Kčs a ve dnech pracovního klidu 3 Kčs,

• b) v noci, tj. v době od 22. hodiny do 6. hodiny, 3 Kčs, jestliže pracovník nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu.

Zlomky hodin se nesčítají. Spadá-li doba celé hodiny cesty do dob, pro které jsou stanoveny rozdílné sazby náhrady, poskytne se sazba vyšší.

(3) Náhrada podle odstavce 2 nenáleží, jestliže pracovníku přísluší za tuto dobu mzda za výkon práce; toto ustanovení se nevztahuje na pracovníky, kterým organizace poskytuje podle zvláštního předpisu odměny za řízení vozidla v souvislosti s výkonem povolání.^4)

(4) S pracovníkem činným na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr^5) lze v této dohodě sjednat poskytování náhrady odměny (odstavec 1) a náhrady za ztrátu času (odstavec 2), jestliže organizace s pracovníkem sjedná v dohodě rozvržení doby výkonu práce (začátek a konec).

§ 7

Stravné

(1) Za každý celý kalendářní den pracovní cesty náleží pracovníku stravné ve výši 57 Kčs.

(2) Při pracovní cestě, která netrvá celý kalendářní den, náleží pracovníku stravné ve výši

23 Kčs, trvá-li pracovní cesta 6 až 12 hodin,

36 Kčs, trvá-li pracovní cesta více než 12 hodin.

(3) Za den, kdy byla nastoupena pracovní cesta, která spadá do dvou nebo více kalendářních dnů, a za den, kdy byla ukončena, náleží pracovníku stravné podle odstavce 2. Bylo-li nutno takovou pracovní cestu nastoupit před 6. hodinou nebo ji ukončit po 20. hodině, náleží pracovníku za den nástupu nebo ukončení cesty stravné podle odstavce 1.

(4) Při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, upustí se od odděleného počítání stravného za jednotlivé dny, jestliže je to pro pracovníka výhodnější. Při několika pracovních cestách konaných v jednom kalendářním dnu se poskytuje stravné za každou cestu samostatně.

(5) Stravné nenáleží, zajistí-li organizace pracovníku na pracovní cestě bezplatné stravování. Náklad na stravu, kterou organizace pracovníku bezplatně zajistí, nesmí přesáhnout částku stravného. Zajistí-li organizace jen část celodenního stravování, je povinna stravné krátit při třech denních jídlech za snídani o 13 Kčs, za oběd o 23 Kčs a za večeři o 21 Kčs; při jiném počtu jídel se stravné krátí přiměřeně. Zabezpečí-li organizace bezplatné stravování ve stravovacím zařízení, které není veřejným stravovacím zařízením, nesmí hodnota potravin spotřebovaných na přípravu jídel a nápojů překročit 65 % částek uvedených v předchozích větách; v odůvodněných případech může výjimku povolit orgán nadřízený organizaci. Jestliže bezplatné stravování zajistí jiná organizace, nesmí organizace za vyslaného pracovníka hradit (v účastnickém poplatku) jiné organizaci za poskytnutou stravu více, než činí částky stravného podle předchozích ustanovení.

(6) Příslušný ústřední orgán může pro důležité akce mezinárodního významu (např. vědecká sympozia, semináře apod.) spojené s účastí značného počtu (podílu) zahraničních představitelů výjimečně povolit, aby při společném stravování účastníků bylo zajištěno bezplatné stravování ve vyšší částce, než se stanoví v předchozích ustanoveních, nejvýše však 93 Kčs na osobu při celodenním stravování.

(7) Předchozími ustanoveními nejsou dotčeny předpisy pro hospodaření s prostředky pro pohoštění a dary.

§ 8

Nocležné

(1) Za každou noc, kterou pracovník stráví na pracovní cestě, náleží mu nocležné ve výši 20 Kčs, jestliže mu organizace nezajistí bezplatné ubytování nebo jestliže pracovník nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu.

(2) Pracovníkům vykonávajícím montážní práce na staveništích a pracovníkům na pracovištích obdobného charakteru, která určí organizace v dohodě s odborovým orgánem, zajistí organizace zásadně bezplatné ubytování zpravidla v závodních zařízeních; v tomto případě nocležné pracovníkům nenáleží. Náklady organizace na bezplatné ubytování pracovníka mohou činit nejvýše 20 Kčs denně; výjimku může v odůvodněných případech povolit příslušný ústřední orgán.

(3) Nezajistí-li organizace bezplatné ubytování podle odstavce 2 nebo odmítne-li jej pracovník použít z vážných důvodů, poskytne mu organizace nocležné ve výši 12 Kčs za každou noc. Vážným důvodem pro odmítnutí bezplatného ubytování je zejména skutečnost, že ubytovna neodpovídá předpisům o hygienických požadavcích na zřizování a provoz hromadných ubytoven,^6) popřípadě jiným normám.

(4) Jestliže je výdaj za ubytování vyšší než stanovené nocležné, hradí se pracovníku v prokázané výši namísto nocležného. Ubytovací zařízení nesmí vázat ubytování tuzemských hostů při pracovních cestách na povinný odběr snídaně a zahrnovat její cenu do ceny za ubytování. Pokud pracovník přijme v ubytovacím zařízení snídani, uhradí mu organizace jen výdaj za ubytování bez ceny snídaně.

(5) Jestliže pracovník cestuje v noci a nepoužije lůžkového nebo lehátkového vozu, náleží mu vedle náhrady za ztrátu času nocležné nebo náhrada výdaje za ubytování, pouze je-li nucen se téže noci ubytovat pro časný příjezd nebo pozdní odjezd.

§ 9

Náhrady nutných vedlejších výdajů

Jiné výdaje, které vznikají pracovníkovi vedle výdajů za dopravu, za stravování a ubytování a které pracovník musí nutně vynaložit v souvislosti s plněním pracovních úkolů na pracovní cestě, hradí mu organizace v prokázané výši jako nutné vedlejší výdaje (např. poplatky za dopravu a úschovu nutných osobních a služebních zavazadel, pracovních pomůcek a nářadí, za parkování vozidel, za telefon, za koupelnu). Jako nutné vedlejší výdaje se nehradí výdaje za praní prádla, čistění šatů a obuvi, poplatky za soukromé telefonní hovory apod.

§ 10

Ustanovení této části se nevztahují na cesty konané při výkonu některých prací vyplývajících ze zvláštní povahy povolání, pokud za ně pracovníkům náležejí náhrady podle části IV.

ČÁST III

NÁHRADY PŘI PŘELOŽENÍ NA PRACOVIŠTĚ V JINÉ OBCI A PŘI PŘIJETÍ

§ 11

Náhrady podle této části se poskytují pracovníku, který byl v zájmu organizace přeložen na pracoviště mimo obec pravidelného pracoviště a obec pobytu, a pracovníku, který byl takto přeložen na vlastní žádost, protože podle lékařského posudku není vhodné, aby dále pracoval na dosavadním pracovišti (dále jen „obec přeložení“).

§ 12

Za dny cesty do obce přeložení při nástupu práce a za dny cesty zpět po skončení přeložení náležejí přeloženému pracovníku (ženatému i svobodnému) náhrady jako při pracovní cestě.

Náhrady při přeložení bez časového omezení

§ 13

Odlučné

(1) Ženatému pracovníku, který v důsledku přeložení žije odloučeně od své rodiny pro nedostatek přiměřeného bytu v obci přeložení, náleží na úhradu vyšších výdajů za stravu a ubytování odlučné za podmínky, že od něho nelze požadovat, aby denně dojížděl do obce přeložení, a prokáže-li, že učinil opatření k získání bytu v této obci.

(2) Odlučné činí po dobu prvních tří měsíců 62 Kčs, po třech měsících 35 Kčs a po jednom roce 21 Kčs denně. Pokud výdaje za ubytování v prvních 14 dnech pobytu v obci přeložení činí více než 5 Kčs denně, hradí se pracovníku též rozdíl mezi touto částkou a prokázaným výdajem za ubytování.

(3) Organizace může zajistit pracovníkovi bezplatné stravování a ubytování, a to především v závodním zařízení; v tomto případě odlučné pracovníku nenáleží. Hodnota bezplatného stravování může činit nejvýše částky uvedené v odstavci 2 snížené o 5 Kčs denně. Zajistí-li organizace pracovníku jen bezplatné stravování, náleží mu odlučné ve výši 5 Kčs denně, popřípadě též rozdíl podle odstavce 2 druhé věty. Zajistí-li mu organizace jen bezplatné ubytování, krátí se odlučné o 5 Kčs denně; pro náklady organizace na bezplatné ubytování pracovníka platí obdobně ustanovení poslední věty § 8 odst. 2.

(4) Organizace poskytuje pracovníku odlučné nejdéle po dobu dvou let včetně doby, po kterou mu zajistila bezplatné stravování a ubytování podle předchozího odstavce. Při dalším přeložení pracovníka do jiné obce se tato doba počítá znovu.

(5) Odlučné náleží pracovníku též v případě, že v obci přeložení se přechodně zdržuje též druhý manžel nebo jiný rodinný příslušník. Odlučné nepřísluší, pokud druhý manžel má v této obci trvalý pobyt.

(6) Organizace zastaví výplatu odlučného dnem přestěhování pracovníka do bytu v obci přeložení, nejdéle však do 30 dnů po odevzdání a převzetí bytu, popř. po jeho nabytí a uvolnění nebo dnem, kdy pracovník odmítne přijmout přiměřený byt v obci přeložení.

§ 14

Odlučné při pracovních cestách

Pracovníku, který pobírá odlučné a byl v té době vyslán na pracovní cestu, poskytne organizace stravné, jestliže je to pro pracovníka výhodnější, a ostatní náhrady náležející při pracovní cestě. Poskytne-li se pracovníku stravné, náleží mu místo odlučného jen náhrada prokázaného výdaje za ubytování v obci přeložení, po 14 dnech pobytu v této obci však nejvýše 5 Kčs za jednu noc.

§ 15

Náhrady při denním návratu do obce pobytu

(1) Ženatému pracovníku, od něhož lze požadovat, aby se denně vracel z obce přeložení do obce pobytu, nebo který se do této obce skutečně denně vrací, poskytne organizace místo odlučného

• a) náhradu prokázaného jízdného (při jízdě vlakem za druhou vozovou třídu) za cesty z obce pobytu do obce přeložení a zpět,