Vyhláška Ministerstva vnitra, kterou se stanoví metody pro zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností chemických látek a chemických přípravků

§ 1

Tato vyhláška stanoví metody, podle nichž se provádějí zkoušky ke zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností nebezpečných chemických látek a chemických přípravků uvedených v § 2 odst. 8 písm. b) až e) zákona. Metody jsou uvedeny v příloze a jejich číselné označení je provedeno v návaznosti na číselné označení metod pro zjišťování toxicity chemických látek a chemických přípravků a pro zjišťování vlastností chemických látek a chemických přípravků nebezpečných pro životní prostředí, stanovených ve zvláštních právních předpisech.^1)

§ 2

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. července 1999.

Ministr:

PhDr. Grulich v. r.

Příloha k vyhlášce č. 85/1999 Sb.

Metody pro zjišťování hořlavosti a oxidačních vlastností chemických látek a chemických přípravků

A. 9. BOD VZPLANUTÍ

• 1 METODA

• 1.1 Úvod

Před započetím zkoušky by pracovník provádějící zkoušku měl mít k dispozici předběžnou informaci o hořlavosti látky.

Zkušební postup se aplikuje na kapaliny, jejichž páry lze zapálit zdroji zapálení.

Zkušební metody v tomto textu vyjmenované jsou spolehlivé pouze pro rozpětí bodu vzplanutí, které je specifikováno v jednotlivých metodách.

Při výběru metody, která se má použít, se zváží možnost chemických reakcí mezi látkou a zkušebním kelímkem.

• 1.2 Definice a jednotky

Bod vzplanutí je nejnižší teplota korigovaná na tlak 101,325 kPa, při které kapalina uvolňuje za podmínek definovaných ve zkušební metodě páry v takovém množství, že se z nich vytvoří se vzduchem ve zkušební nádobce výbušná směs.

Jednotky teploty:

vyplývají ze vztahu t = T - 273,15,

kde t je ve °C a T je v Kelvinech (K).

• 1.3 Referenční látky

Referenční látky se nemusejí používat ve všech případech, když se zkouší nová látka. Referenční látky slouží primárně k periodické kontrole správného provádění metody a umožňují porovnání s výsledky jiných metod.

• 1.4 Princip metody

Látka je vpravena do zkušební nádobky, ve které je zahřívána nebo chlazena na zkušební teplotu podle postupu popsaného v jednotlivých zkušebních metodách. Ke zjištění, zda vzorek při této teplotě vzplane, či nevzplane, se provádějí zkoušky vzplanutí.

• 1.5 Kvalitativní kritéria

• 1.5.1 Mez opakovatelnosti (r)

Mez opakovatelnosti se mění podle rozpětí bodu vzplanutí a použité zkušební metody. Maximálně je 2 °C.

• 1.5.2 Citlivost

Citlivost závisí na použité zkušební metodě.

• 1.5.3 Specifikace

Zkušební metody určují rozpětí bodu vzplanutí, předmět zkoušky a údaje vztahující se k látce (např. vysoká viskozita).

• 1.6 Popis metody

• 1.6.1 Příprava

Vzorek zkoušené látky se vloží do zkušebního zařízení v souladu s 1.6.3.1 nebo 1.6.3.2. Z hlediska bezpečnosti se doporučuje pro látky toxické nebo látky s velkou výhřevností aplikovat metodu, která používá malé množství vzorku, přibližně 2 cm^3.

• 1.6.2 Zkušební podmínky

Zkušební zařízení se umístí v souladu s požadavky na bezpečnost při práci v místě, kde nedochází k nadměrnému proudění vzduchu.

• 1.6.3 Provedení zkoušky

• 1.6.3.1 Rovnovážná metoda

Stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v ISO 1516, ISO 3680, ISO 1523, ISO 3679 (ČSN EN 456).

• 1.6.3.2 Nerovnovážné metody

• zkušební zařízení podle Abela: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v BS 2000 - část 170 (BS EN ISO 13 736), NF M 07-011, NF T 66-009 a ISO 13 736 (ČSN EN ISO 13 736),

• zkušební zařízení podle Abela - Penskyho: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v EN 57 (ČSN EN 57), DIN 51 755 - část 1 (pro teploty od 5 do 65 °C), DIN 51 755 - část 2 (pro teploty pod 5 °C), (ČSN 65 6065, metoda B) a NF M 07-036,

• zkušební zařízení TAGa: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v ASTM D 56,

• zkušební zařízení podle Penskyho - Martense: stanovení bodu vzplanutí je podrobně popsáno v ISO 2719 (ČSN EN 22 719), DIN 51 758, ASTM D 93, BS 2000-34 (BS EN 22 719) a NF M 07-019.

Poznámky:

Pokud se hodnota bodu vzplanutí stanovená nerovnovážnou metodou podle 1.6.3.2 nachází v rozpětí (0 ± 2) °C, (21 ± 2) °C nebo (55 ± 2) °C, potvrzuje se rovnovážnou metodou pomocí stejného zkušebního zařízení. Stejný postup se doporučuje pro rozpětí (100 ± 2) °C a (250 ± 2) °C, tj. pro hořlavé kapaliny III. a IV. třídy nebezpečnosti podle ČSN 65 0201. Pokud je zařazení sporné, např. liší-li se více než o 2 °C, musí se provést nová kontrolní zkouška a nejnižší hodnota bodu vzplanutí při ní zjištěná se považuje za rozhodující. Pro notifikaci se používají pouze ty metody, které mohou dosahovat teplot bodu vzplanutí.

Ke stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin (barev, lepidel atp.), které obsahují rozpouštědla, lze použít pouze zkušební zařízení a zkušební metody, které jsou vhodné pro stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin: ISO 3679 (ČSN EN 456), ISO 3680, ISO 1523 a DIN 53 213 - část 1 (ČSN 67 3015).

Při stanovení bodu vzplanutí podle této metody se používá platná zkušební norma.

• 2 ÚDAJE

Pro hodnocení látky nebo přípravku je rozhodující hodnota bodu vzplanutí stanovená podle 1.6.3.

• 3 PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ

Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

• přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

• odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

• datum zkoušky,

• výsledky a všechny dodatečné poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.

A. 10. HOŘLAVOST TUHÝCH LÁTEK

• 1 METODA

• 1.1 Úvod

Před započetím zkoušky by pracovník provádějící zkoušku měl mít k dispozici předběžnou informaci o potenciálních výbušných vlastnostech látky.

Tato zkušební metoda se používá pouze pro práškovité, zrnité nebo pastovité látky. Aby nebyly za vysoce hořlavé považovány všechny látky, jež lze zapálit, nýbrž pouze ty, které rychle hoří nebo jejichž chování při hoření je nějakým způsobem zvláště nebezpečné, jsou za vysoce hořlavé považovány jen ty, u nichž rychlost hoření překročí danou mezní hodnotu.

Zvláště nebezpečné může být šíření hoření žhnutím kovovým prachem pro jeho obtížné hasení. Kovové prachy se považují za vysoce hořlavé, pokud se žhnutí rozšíří jejich určitou hmotou za předepsanou dobu (1.6.1 a 1.6.2.3).

• 1.2 Definice a jednotky

Doba hoření se vyjadřuje v sekundách a rychlost hoření v milimetrech za sekundu.

• 1.3 Referenční látky

Nejsou určeny.

• 1.4 Princip metody

Látka je zformována do tvaru neporušeného pásku nebo prachové housenky o délce 250 mm. Provede se předběžná orientační zkouška ke zjištění, zda po zapálení zkušebního vzorku plamenem plynového hořáku nastane šíření plamene nebo žhnutí. Pokud se hoření za předepsanou dobu rozšíří po 200 mm jeho délky, provede se řádná zkouška ke stanovení rychlosti hoření.

• 1.5 Kvalitativní kritéria

Nejsou určena.

• 1.6 Popis metody

• 1.6.1 Předběžná orientační zkouška

Látka je zformována do tvaru neporušeného pásku nebo prachové housenky o délce 250 mm, šířce 20 mm a výšce 10 mm na nehořlavé, neporézní a málo tepelně vodivé podkladové desce.

Na 1 konec zkušebního vzorku se působí plamenem plynového hořáku o minimálním průměru ústí 5 mm, dokud nenastane zapálení prachu, maximálně však 2 minuty (5 minut u prachů kovů nebo kovových slitin). Zjišťuje se, zda se hoření rozšíří po 200 mm délky zkušebního vzorku v průběhu zkušební doby 4 minut (nebo 40 minut u kovových prachů). Jestliže se látka nezapálí a hoření se nerozšíří buď plamenem, nebo žhnutím po 200 mm délky zkušebního vzorku do 4 minut (nebo 40 minut u kovových prachů) zkušební doby, nemůže být považována za vysoce hořlavou a další zkouška se nepožaduje. Pokud se práškovou látkou hoření rozšíří po délce 200 mm v čase kratším než 4 minuty (nebo 40 minut pro kovové prachy), provede se dále popsaná zkouška.

• 1.6.2 Zkouška rychlosti hoření

• 1.6.2.1 Příprava

Práškovité nebo zrnité látky se volně nasypou do formy o délce 250 mm s trojúhelníkovým příčným průřezem o vnitřní výšce 10 mm a šířce 20 mm. 2 kovové desky rámu se základnou se upevní na obě podélné strany formy jako bočnice, které přečnívají o 2 mm nad horní okraj vnitřní sekce (obrázek č. 1). Poté se přípravek třikrát spustí z výšky 2 cm na pevný povrch. V případě potřeby se forma následně doplní. Rám se sejme a přebytek látky se seškrábne. Na horní část formy se položí nehořlavá, neporézní a málo tepelně vodivá deska, sestava se převrátí a forma odstraní. Pastovité látky se rozetřou na nehořlavou, neporézní a málo tepelně vodivou desku do tvaru provazce o délce 250 mm a příčném průřezu přibližně 1 cm^2.

• 1.6.2.2 Zkušební podmínky

V případě látky, která je citlivá na vlhkost, se zkouška provádí co nejrychleji po vyjmutí látky z nádoby.

• 1.6.2.3 Provedení zkoušky

Zkušební vzorek se zformuje v digestoři kolmo na směr odtahu.

Rychlost proudění odsávaného vzduchu má postačovat k zamezení úniku dýmu do laboratoře a nemá se měnit v průběhu zkoušky. Kolem zkušebního zařízení je nutno postavit ochranné clony proti nadměrnému proudění vzduchu.

K zapálení zkušebního vzorku na 1 jeho konci se používá plamen plynového hořáku o průměru ústí minimálně 5 mm. Po vyhoření 80 mm délky zkušebního vzorku se měří rychlost hoření na dalších 100 mm. Zkouška se provede šestkrát, vždy s pomocí čisté a vychladlé desky, pokud nebyl zjištěn kladný výsledek.

• 2 ÚDAJE

Pro vyhodnocení jsou důležité a potřebné doba hoření z předběžné orientační zkoušky podle 1.6.1 a nejkratší doba hoření nebo nejvyšší rychlost hoření ze 6 zkoušek podle 1.6.2.3.

• 3 PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ

• 3.1 Protokol o zkoušce

Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

• přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

• odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

• datum zkoušky,

• popis zkoušené látky, její fyzikální stav včetně obsahu vlhkosti,

• výsledky z předběžné orientační zkoušky a ze zkoušky rychlosti hoření (je-li provedena), všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.

• 3.2 Interpretace výsledku

Práškovité, zrnité nebo pastovité látky jsou pokládány za vysoce hořlavé, když doba hoření v každé zkoušce provedené podle zkušebního postupu popsaného v 1.6.2 je menší než 45 s nebo rychlost hoření je vyšší než 2,2 mm.s^-1. Prach kovů nebo kovových slitin se považuje za vysoce hořlavý, když jej lze zapálit a plamen nebo reakční zóna se rozšíří po celém zkušebním vzorku za 10 minut nebo méně.

Obrázek č. 1

Forma a příslušenství (rám a základna) pro přípravu zkušebního vzorku (všechny rozměry jsou v milimetrech)

[image omitted]

A. 11. HOŘLAVOST PLYNŮ

• 1 METODA

• 1.1 Úvod

Tato zkušební metoda stanoví, zda plyny smíchané se vzduchem při pokojové teplotě (přibližně 20°C) a atmosférickém tlaku jsou výbušné, a jestliže ano, v jaké oblasti koncentrací. Směsi, u kterých se postupně zvyšuje koncentrace zkoušeného plynu ve vzduchu, jsou zapalovány elektrickou jiskrou. Současně se sleduje, zda nastane zapálení plynné směsi.

• 1.2 Definice a jednotky

Oblast výbušnosti je rozpětí koncentrací hořlavého plynu ve směsi se vzduchem mezi dolní a horní mezí výbušnosti. Dolní a horní meze výbušnosti jsou takové mezní koncentrace, pod a nad kterými šíření plamene nenastane.

• 1.3 Referenční látky

Nejsou určeny.

• 1.4 Princip metody

Koncentrace plynu ve vzduchu je postupně zvyšována a v každém kroku se směs zapaluje elektrickou jiskrou.

• 1.5 Kvalitativní kritéria

Nejsou určena.

• 1.6 Popis metody

Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-041 Chemické výrobky pro průmyslové použití - Stanovení hořlavosti plynů (nebo ČSN 65 0322 a ČSN EN 720-2).

• 1.6.1 Zkušební zařízení

Zkušební zařízení tvoří svislý skleněný válec s minimálním vnitřním průměrem 50 mm a minimální výškou 300 mm. Zapalovací elektrody jsou od sebe ve vzdálenosti 3 mm až 5 mm a jsou umístěny ve výšce 60 mm nad dnem válce. Válec je opatřen přetlakovou bezpečnostní pojistkou. Zkušební zařízení musí být opatřeno krytem, aby se zamezilo případnému ohrožení výbuchem. Jako zdroj zapálení se používá statická indukční jiskra, trvající 0,5 s, generovaná z vysokonapěťového transformátoru o výstupním napětí od 10 kV do 15 kV (maximální příkon je 300 W).

• 1.6.2 Zkušební podmínky

Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).

• 1.6.3 Provedení zkoušky

Plyn se známou koncentrací ve směsi se vzduchem je vháněn do skleněného válce pomocí dávkovacího čerpadla. Při iniciaci směsi jiskrou se sleduje, zda se plamen oddělí od zdroje zapálení a zda se samovolně šíří. Koncentrace plynu se zvyšuje stupňovitě o 1 %, dokud nenastane výše popsané zapálení. Jestliže podle chemického složení a strukturního vzorce plynu vyplývá, že by mohl být nehořlavý, a lze-li vypočítat stechiometrické složení směsí se vzduchem, postačuje zkoušet směsi pouze v rozpětí od koncentrace o 10 % nižší, než je stechiometrická, do koncentrace o 10 % vyšší, než je stechiometrická stupňovitě o 1 %.

• 2 ÚDAJE

Výskyt šíření plamene je jediný důležitý a potřebný informační údaj pro stanovení této vlastnosti.

• 3 PROTOKOL O ZKOUŠCE A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ

Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:

• přesnou specifikaci látky (identifikaci a nečistoty),

• odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,

• datum zkoušky,

• popis použitého zkušebního zařízení s rozměry,

• teplotu, při které byla zkouška provedena,

• zkoušené koncentrace a získané výsledky,

• výsledek zkoušky: nehořlavý plyn nebo extrémně hořlavý plyn,

• koncentrační rozpětí, které bylo zkoušeno s krokem 1 % (pokud se došlo k závěru, že plyn je nehořlavý),

• všechny informace a poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.

A. 12. HOŘLAVOST LÁTEK REAGUJÍCÍCH S VODOU ZA VÝVINU HOŘLAVÝCH PLYNŮ

• 1 METODA

• 1.1 Úvod

Tato zkušební metoda stanoví, zda reakce látky s vodou nebo vzdušnou vhlkostí vede k vývinu nebezpečného množství plynu nebo plynů, které mohou být vysoce hořlavé.

Zkušební metoda je použitelná pro tuhé látky a pro kapaliny. Nelze ji použít na látky, které se spontánně vznítí, přijdou-li do kontaktu se vzduchem.

• 1.2 Definice a jednotky

Vysoce hořlavé látky jsou látky, které při kontaktu s vodou nebo vzdušnou vlhkostí uvolňují vysoce hořlavé plyny v nebezpečném množství rychlostí nejméně 1 dm^3 z 1 kg této látky za 1 hodinu.

• 1.3 Princip metody

Látka je testována v níže popsané sekvenci postupných kroků. Pokud v některém kroku vznícení nastane, další zkoušky nejsou potřebné. Pokud je známo, že látka s vodou prudce nereaguje, postupuje se podle 1.3.4.

• 1.3.1 Krok 1

Zkoušená látka je vnesena do obdélníkové nádoby (vaničky) s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či nikoliv.

• 1.3.2 Krok 2

Zkoušená látka se položí na filtrační papír plovoucí na povrchu misky s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či nikoliv. Aby se zvýšila možnost vznícení, látka se pokládá pouze na 1 místo filtračního papíru.

• 1.3.3 Krok 3

Zkoušená tuhá látka se natvaruje do formy válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru 3 cm. Přidá se do něho několik kapek vody a sleduje se, zda uvolňovaný plyn se vznítí, či ne.

• 1.3.4 Krok 4

Zkoušená látka se smíchá s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a měří se rychlost vývinu plynu po dobu 7 hodin v jednohodinových intervalech. Pokud je rychlost vývinu plynu nepravidelná nebo narůstá po 7 hodinách, doba měření se prodlouží na maximálně 5 dnů. Zkoušku lze přerušit, jestliže rychlost vývinu plynu v průběhu měření převýší 1 dm^3 z 1 kg látky za 1 hodinu.

• 1.4 Referenční látky

Nejsou určeny.

• 1.5 Kvalitativní kritéria

Nejsou určena.

• 1.6 Popis metody

Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-040 Chemické výrobky pro průmyslové použití - Stanovení hořlavosti plynů vznikajících hydrolýzou tuhých nebo kapalných výrobků.

• 1.6.1 Krok 1

• 1.6.1.1 Zkušební podmínky

Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).

• 1.6.1.2 Provedení zkoušky

Malé množství zkoušené látky (přibližně 4 mm^3) se vnese do misky s destilovanou vodou a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se tento vznítí. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.

• 1.6.2 Krok 2

• 1.6.2.1 Zkušební zařízení

Zkušební zařízení tvoří vhodná nádoba, např. odpařovací miska o průměru přibližně 100 mm s destilovanou vodou a filtračním papírem na hladině.

• 1.6.2.2 Zkušební podmínky

Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).

• 1.6.2.3 Provedení zkoušky

Malé množství zkoušené látky (přibližně 4 mm^3) se vnese do středu filtračního papíru a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se tento vznítí. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.

• 1.6.3 Krok 3

• 1.6.3.1 Zkušební podmínky

Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C).

• 1.6.3.2 Provedení zkoušky

Zkoušená tuhá látka se upraví do tvaru válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru přibližně 3 cm s prolisem v horní části. Do prolisu zkušebního vzorku se přidá několik kapek vody a současně se sleduje, zda dochází k vývinu plynu a jeho vznícení. Nastane-li vznícení, další zkoušky již nejsou potřebné a látka je považována za nebezpečnou.

• 1.6.4 Krok 4

• 1.6.4.1 Zkušební zařízení

Sestavení zkušebního zařízení je znázorněno na obrázku č. 2.

• 1.6.4.2 Zkušební podmínky

Nádoba se zkoušenou látkou se překontroluje, zda neobsahuje prach s velikostí částic pod 500 mm. Pokud tento prach tvoří více než 1 % obsahu nebo když se vzorek drolí, veškerá látka se před zkouškou rozemele na prach, aby se zohlednilo zmenšování velikosti částic při dopravě a manipulaci. V opačném případě se látka zkouší v původní, dodané formě. Zkouška se provádí při pokojové teplotě (přibližně 20 °C) a atmosférickém tlaku.

• 1.6.4.3 Provedení zkoušky