Vyhláška, kterou se stanoví základní metody pro zkoušení nebezpečných vlastností chemických látek a chemických přípravků z hlediska hořlavosti a oxidační schopnosti

§ 1

Tato vyhláška stanoví základní metody (dále jen „metody“) pro zkoušení nebezpečných vlastností chemických látek (dále jen „látky“) a chemických přípravků (dále jen „přípravky“) z hlediska hořlavosti a oxidační schopnosti, které jsou klasifikovány podle § 2 odst. 5 písm. b) až e) zákona a zvláštního právního předpisu.

§ 2

(1) Metodami pro zkoušení nebezpečných vlastností látek a přípravků z hlediska hořlavosti a oxidační schopnosti se provádí zjišťování

• a) bodu vzplanutí,

• b) hořlavosti tuhých látek a přípravků,

• c) hořlavosti plynů,

• d) hořlavosti látek a přípravků reagujících s vodou za vývinu hořlavých plynů,

• e) pyroforických vlastností pevných a kapalných látek a přípravků,

• f) teploty vznícení kapalných a plynných látek a přípravků,

• g) relativní teploty vznícení pevných látek a přípravků,

• h) oxidačních vlastností tuhých látek a přípravků a

• i) oxidačních vlastností kapalin.

(2) Metody jsou stanoveny v příloze.

§ 3

Zrušuje se vyhláška č. 85/1999 Sb., kterou se stanoví metody pro zjišťování hořlavostí a oxidačních vlastností chemických látek a chemických přípravků.

§ 4

Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost.

Ministr:

Mgr. Gross v. r.

Příloha k vyhlášce č. 164/2004 Sb.

Metody pro zkoušení nebezpečných vlastností látek a přípravků z hlediska hořlavosti a oxidační schopnosti

I. METODY PRO STANOVENÍ BODU VZPLANUTÍ – metoda A.9 převzata z přílohy směrnice Komise 92/69/EHS ze dne 31.července 1992, kterou se po sedmnácté přizpůsobuje technickému pokroku směrnice Rady 67/548/EHS o sbližování právních a správních předpisů týkajících se klasifikace, balení a označování nebezpečných látek (dále jen „směrnice“)

I. 1 ÚVOD

Tyto metody se aplikují na kapaliny, jejichž páry lze zapálit.

Pro zajištění bezpečnosti je potřebné mít informace o hořlavosti látky nebo přípravku.

Při výběru metody pro stanovení bodu vzplanutí se přihlédne k možnosti chemické reakce mezi látkou a zkušebním kelímkem.

I. 2 DEFINICE A JEDNOTKY

Bod vzplanutí je nejnižší teplota t (°C) korigovaná na tlak 101,325 kPa, při které kapalina za podmínek definovaných ve zkušebních metodách uvolňuje páry v takovém množství, že se z nich ve zkušebním kelímku při smíchání se vzduchem vytvoří výbušná směs. Pro převod absolutní teploty T (K) na °C platí vztah: t = T - 273,15.

I. 3 REFERENČNÍ LÁTKY

Referenční látky se používají k periodické kontrole správného provádění metody, popřípadě pro porovnání s výsledky jiných metod nebo pro ověření správnosti naměřeného výsledku u nové látky nebo přípravku.

I. 4 PRINCIP METODY

Látka nebo přípravek se vpraví do zkušebního kelímku, v němž se zahřívá nebo chladí na zkušební teplotu podle postupu popsaného v jednotlivé zkušební metodě. Ke zjištění, zda vzorek při zkušební teplotě vzplane či nevzplane, se provádějí zkoušky zapálením.

I. 5 KVALITATIVNÍ KRITÉRIA METOD

I. 5. 1 Reprodukovatelnost metody se mění podle rozpětí bodu vzplanutí a použité zkušební metody; je maximálně 2 °C.

I. 5. 2 Použitelnost metody pro stanovení bodu vzplanutí je vymezena určitým rozpětím bodu vzplanutí a údaji, které se vztahují k látce nebo přípravku jako předmětu zkoušky (např. vysoká viskozita).

I. 6 POPIS METODY

I. 6. 1 Vzorek zkoušené látky nebo přípravku se vloží do zkušebního zařízení v souladu s bodem I. 6. 3. 1 nebo bodem I. 6. 3. 2. Z hlediska bezpečnosti se pro toxické látky nebo přípravky a látky nebo přípravky s velkou výhřevností doporučuje aplikovat metodu, která používá malé množství vzorku, přibližně 2 cm^3.

I. 6. 2 Zkušební zařízení se umísťuje v prostoru bez průvanu, pokud únikem škodlivých látek není ohroženo zdraví obsluhy.

I. 6. 3 Druhy zkušebních metod

I. 6. 3. 1 Rovnovážné zkušební metody

ISO 1516 Stanovení vzplane/nevzplane. Rovnovážná metoda uzavřeného kelímku.

ISO 3680 Stanovení vzplane/nevzplane. Rychlá rovnovážná metoda uzavřeného kelímku.

ISO 1523 Stanovení bodu vzplanutí. Rovnovážná metoda uzavřeného kelímku.

ISO 3679 Stanovení bodu vzplanutí. Rychlá rovnovážná metoda uzavřeného kelímku.

I. 6. 3. 2 Nerovnovážné zkušební metody

Zkušební zařízení podle Abela:

BS 2000 - část 170 Bod vzplanutí přístrojem podle Abela,

NF M 07-011 Hořlavé kapaliny. Bod vzplanutí pomocí přístroje s uzavřeným kelímkem podle Abela,

NF T 66-009 Bod vzplanutí bitumenů přístrojem s uzavřeným kelímkem podle Abela,

Zkušební zařízení podle Abela - Penskyho:

EN 57 Ropné výrobky. Stanovení bodu vzplanutí s uzavřeným kelímkem podle Abela – Penskyho,

DIN 51 755 - část 1 (pro teploty od 5 °C do 65 °C) Zkoušení minerálních olejů a jiných hořlavých kapalin. Stanovení bodu vzplanutí v uzavřeném kelímku metodou podle Abela – Penskyho,

DIN 51 755 - část 2 (pro teploty pod 5 °C) Zkoušení minerálních olejů a jiných hořlavých kapalin. Stanovení bodu vzplanutí v uzavřeném kelímku metodou podle Abela – Penskyho,

NF M 07-036 Hořlavé kapaliny. Bod vzplanutí metodou podle Abela – Penskyho v uzavřeném kelímku,

Zkušební zařízení podle Taga:

ASTM D 56 Standardní zkušební metoda pro bod vzplanutí přístrojem s uzavřeným kelímkem podle Taga,

Zkušební zařízení podle Penskyho - Martense:

ISO 2719 Stanovení bodu vzplanutí. Metoda uzavřeného kelímku podle Penskyho – Martense,

DIN 51 758 Zkoušení minerálních olejů a jiných hořlavých kapalin. Stanovení bodu vzplanutí v uzavřeném kelímku metodou podle Penskyho - Martense,

ASTM D 93 Standardní zkušební metoda pro bod vzplanutí přístrojem s uzavřeným kelímkem podle Penskyho – Martense,

BS 2000-34 Bod vzplanutí uzavřeným kelímkem podle Penskyho – Martense,

NF M 07-019 Hořlavé kapaliny. Stanovení bodů vzplanutí nad 50 °C pomocí přístroje s uzavřeným kelímkem podle Penskyho – Martense.

Poznámka:

Pokud se hodnota bodu vzplanutí stanovená nerovnovážnou metodou podle bodu I. 6. 3.2 nachází v rozpětí (0 ± 2) °C, (21 ± 2) °C nebo (55 ± 2) °C, potvrzuje se rovnovážnou metodou na stejném zkušebním zařízení. Pro notifikaci se používají pouze ty metody, které mohou dosahovat teplot bodu vzplanutí. Ke stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin (např. barev, lepidel), které obsahují rozpouštědla, lze použít pouze zkušební zařízení a zkušební metody, které jsou vhodné pro stanovení bodu vzplanutí viskózních kapalin: ISO 3679, ISO 3680, ISO 1523 a DIN 53 213 - část 1 Zkoušení barev, laků a podobných výrobků s obsahem rozpouštědel.

Stanovení bodu vzplanutí pomocí uzavřeného kelímku.

Pokud jsou výše uvedené technické normy vydané jako ČSN, lze je pro stanovení bodu vzplanutí též využít.

I. 7 UVÁDĚNÍ VÝSLEDKŮ

Protokol o zkoušce obsahuje následující údaje:

• a) přesnou identifikaci látky nebo přípravku včetně uvedení obsažených nečistot,

• b) odkaz na použitou metodu a uvedení všech odchylek,

• c) výsledky a všechny další údaje, které jsou významné pro interpretaci výsledků (např. zadavatel zkoušky, způsob odběru vzorku, datum zkoušky, kdo zkoušku provedl).

II. METODA PRO STANOVENÍ HOŘLAVOSTI PEVNÝCH LÁTEK A PŘÍPRAVKŮ – metoda A.10 směrnice

II. 1 ÚVOD

Tato metoda se používá pouze pro práškovité, zrnité a pastovité látky a přípravky.

Před započetím zkoušky látky nebo přípravku se získá informace o jejich výbušných vlastnostech. Současně je potřebné zabezpečit vhodný hasební prostředek s ohledem na obtížné hašení žhnoucích prachů kovů nebo kovových slitin.

II. 2 DEFINICE HOŘLAVOSTI A JEDNOTKY

Doba hoření je doba, za kterou odhoří 100 mm vzorku za podmínek zkoušky; vyjadřuje v sekundách (s).

Rychlost hoření je vyjádřena délkou odhořelého vzorku v milimetrech za sekundu a je vypočtena z doby hoření; vyjadřuje se (mm.s^-1).

II. 3 PRINCIP METODY

Látka nebo přípravek se zformují do tvaru neporušeného pásku nebo prachové housenky o délce 250 mm. Provede se předběžná orientační zkouška ke zjištění, zda po zapálení zkušebního vzorku plamenem plynového hořáku nastane šíření plamene nebo žhnutí. Pokud se hoření za předepsanou dobu podle čl. II. 4 rozšíří na 200 mm délky zkušebního vzorku, provede se řádná zkouška ke stanovení rychlosti hoření.

II. 4 PŘEDBĚŽNÁ ORIENTAČNÍ ZKOUŠKA

Látka nebo přípravek se zformují do tvaru neporušeného pásku nebo prachové housenky o délce 250 mm, šířce 20 mm a výšce 10 mm na nehořlavé, neporézní a málo tepelně vodivé podkladové desce. Na jeden konec zkušebního vzorku se působí plamenem plynového hořáku o minimálním průměru ústí 5 mm, dokud nenastane zapálení prachu, maximálně však 2 minuty nebo 5 minut u prachů kovů nebo kovových slitin. Zjišťuje se, zda se hoření rozšíří na 200 mm délky zkušebního vzorku v průběhu zkušební doby 4 minut nebo 40 minut u kovových prachů. Jestliže se látka nebo přípravek nezapálí a hoření buď plamenem nebo žhnutím se nerozšíří na 200 mm délky zkušebního vzorku do 4 minut nebo 40 minut u kovových prachů, nemůže být považována za vysoce hořlavou a další zkouška se nepožaduje. Pokud se hoření práškové látky rozšíří na délku 200 mm v čase kratším než 4 minuty nebo 40 minut u kovových prachů, provede se níže popsaná zkouška.

II. 5 PŘÍPRAVA, PODMÍNKY A PROVEDENÍ ZKOUŠKY HOŘENÍ

II. 5. 1 Práškovité či zrnité látky nebo přípravky se volně nasypou do formy o délce 250 mm s trojúhelníkovým příčným průřezem o vnitřní výšce 10 mm a šířce 20 mm. Dvě kovové desky rámu se základnou se upevní na obě podélné strany formy jako bočnice, které přečnívají o 2 mm nad horní okraj vnitřní sekce (obrázek č. 1). Poté se přípravek třikrát spustí z výšky 2 cm na pevný povrch. V případě potřeby se forma následně doplní. Rám se sejme a přebytek látky nebo přípravku se seškrábne. Na horní část formy se položí nehořlavá, neporézní a málo tepelně vodivá deska, sestava se převrátí a forma odstraní. Pastovité látky nebo přípravky se do tvaru provazce o délce 250 mm a příčném průřezu přibližně 1 cm^2 rozetřou na nehořlavou, neporézní a málo tepelně vodivou desku.

II. 5. 2 U látky nebo přípravku, který je citlivý na vlhkost, se zkouška provádí co nejrychleji po jejich vyjmutí z nádoby.

II. 5. 3 Zkušební vzorek se zformuje v digestoři kolmo na směr odtahu. Rychlost proudění odsávaného vzduchu musí postačovat k zamezení úniku dýmu do laboratoře a nesmí se měnit v průběhu zkoušky. Kolem zkušebního zařízení je nutno postavit ochrannou clonu proti průvanu. Vzorek se zapaluje na jednom konci. K zapálení zkušebního vzorku se používá plamen plynového hořáku o průměru ústí minimálně 5 mm. Po odhoření 80 mm délky zkušebního vzorku se měří rychlost hoření na dalších 100 mm. Zkouška se provede šestkrát, vždy s pomocí čisté a vychladlé desky, pokud dříve nebyl zjištěn kladný výsledek.

II. 6 ÚDAJE PRO VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ ZKOUŠEK

Pro vyhodnocení jsou významné doba hoření z předběžné orientační zkoušky podle bodu II. 4 a nejkratší doba hoření nebo nejvyšší rychlost hoření ze šesti zkoušek podle bodu II. 5.

II. 7 UVÁDĚNÍ VÝSLEDKŮ

Protokol o zkoušce obsahuje následující údaje:

• a) přesnou identifikaci látky nebo přípravku včetně uvedení obsažených nečistot,

• b) odkaz na použitou metodu a uvedení všech odchylek,

• c) popis zkoušené látky nebo přípravku, její fyzikální stav včetně obsahu vlhkosti,

• d) výsledky z předběžné orientační zkoušky a ze zkoušky rychlosti hoření a všechny další údaje, které jsou významné pro interpretaci výsledků (např. zadavatel zkoušky, způsob odběru vzorku, datum zkoušky, kdo zkoušku provedl).

II. 8 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ

Práškovité, zrnité nebo pastovité látky nebo přípravky jsou pokládány za vysoce hořlavé, pokud doba hoření v každé zkoušce provedené podle bodu II. 5 je menší než 45 s nebo rychlost hoření je vyšší než 2,2 mm.s^-1. Prachy kovů nebo kovových slitin se považují za vysoce hořlavé, když je lze zapálit a plamen nebo reakční zóna se rozšíří po celém zkušebním vzorku za dobu kratší nebo rovnu 10 minutám.

Obrázek č. 1

Forma a příslušenství (rám a základna) pro přípravu zkušebního vzorku (všechny rozměry jsou v milimetrech)

[image omitted]

III. METODA PRO STANOVENÍ HOŘLAVOSTI PLYNŮ – metoda A.11 směrnice

III. 1 ÚVOD

Hořlavost plynů se touto metodou stanoví tak, že se zjistí, zda plyny smíchané se vzduchem při pokojové teplotě (přibližně 20 °C) a atmosférickém tlaku jsou výbušné a v jaké oblasti koncentrací. Směsi, u kterých se postupně zvyšuje koncentrace zkoušeného plynu ve vzduchu, jsou zapalovány elektrickou jiskrou. Současně se sleduje, zda nastane zapálení plynné směsi.

III. 2 DEFINICE A JEDNOTKY OBLASTI VÝBUŠNOSTI A MEZÍ VÝBUŠNOSTI

Oblast výbušnosti je rozpětí koncentrací hořlavého plynu ve směsi se vzduchem mezi dolní a horní mezí výbušnosti; vyjadřuje se v objemových procentech (% obj.). Dolní a horní meze výbušnosti jsou takové mezní koncentrace, pod kterými a nad kterými samovolné šíření plamene za podmínek zkoušky nenastane; vyjadřují se v objemových procentech (% obj.).

III. 3 PRINCIP METODY

Koncentrace plynu ve směsi se vzduchem je postupně zvyšována a v každém kroku se směs zapaluje elektrickou jiskrou.

III. 4 PŘÍPRAVA, PODMÍNKY A PROVEDENÍ ZKOUŠKY

III. 4. 1 Zkušební zařízení tvoří svislý skleněný válec s minimálním vnitřním průměrem 50 mm a minimální výškou 300 mm. Zapalovací elektrody jsou od sebe vzdáleny 3 mm až 5 mm a jsou umístěny ve výšce 60 mm nade dnem válce. Válec je opatřen přetlakovou bezpečnostní pojistkou. Zkušební zařízení musí být opatřeno krytem, aby se zamezilo případnému ohrožení výbuchem.

Jako zdroj zapálení se používá nepřerušovaná indukční jiskra trvající 0,5 s, generovaná z vysokonapěťového transformátoru o výstupním napětí od 10 kV do 15 kV s maximálním příkonem 300 W.

III. 4. 2 Zkouška se provádí při pokojové teplotě.

III. 4. 3 Plyn se známou koncentrací obsažený ve směsi se vzduchem je pomocí dávkovacího čerpadla vháněn do skleněného válce. Při iniciaci směsi jiskrou se sleduje, zda se plamen odtrhne od zdroje zapálení a zda se samovolně šíří. Koncentrace plynu se zvyšuje s krokem 1 % obj., dokud nenastane výše popsané zapálení.

Jestliže z chemické struktury plynu vyplývá, že by mohl být nehořlavý, a lze-li vypočítat stechiometrické složení směsi se vzduchem, postačuje zkoušet směsi pouze v rozpětí od koncentrace o 10 % obj. nižší, než je koncentrace stechiometrická, do koncentrace o 10 % obj. vyšší, než je koncentrace stechiometrická s krokem 1 % obj.

III. 5 ÚDAJE PRO VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ ZKOUŠKY

Výskyt šíření plamene je jediný důležitý údaj pro stanovení hořlavosti plynu.

III. 6 UVÁDĚNÍ VÝSLEDKŮ

Protokol o zkoušce obsahuje následující údaje:

• a) přesnou identifikaci látky nebo přípravku včetně uvedení obsažených nečistot,

• b) odkaz na použitou metodu a uvedení všech odchylek,

• c) popis zkoušené látky nebo přípravku, její fyzikální stav včetně obsahu vlhkosti,

• d) popis použitého zkušebního zařízení a jeho rozměry,

• e) teplotu a atmosférický tlak, při kterých byla zkouška provedena,

• f) zkoušené koncentrace a získané výsledky v jednotlivých krocích,

• g) výsledek zkoušky „nehořlavý plyn“ nebo „vysoce hořlavý plyn“,

• h) koncentrační rozpětí, které bylo zkoušeno s krokem 1 % obj.; pokud se došlo k závěru, že plyn je nehořlavý,

• i) všechny další údaje, které jsou významné pro interpretaci výsledků (např. zadavatel zkoušky, způsob odběru vzorku, datum zkoušky, kdo zkoušku provedl).

IV. METODA PRO STANOVENÍ HOŘLAVOSTI LÁTEK A PŘÍPRAVKŮ REAGUJÍCÍCH S VODOU ZA VÝVINU HOŘLAVÝCH PLYNŮ – metoda A.12 směrnice

IV. 1 ÚVOD

Tato metoda je určena pro pevné a kapalné látky a přípravky. Není určena pro látky nebo přípravky, které se spontánně vznítí, přijdou-li do kontaktu se vzduchem.

Tato metoda je používána ke stanovení reakce látky nebo přípravku s vodou nebo vzdušnou vlhkostí, vede-li k vývinu nebezpečného množství plynu nebo plynů, které mohou být vysoce hořlavé.

IV. 2 DEFINICE A JEDNOTKY HOŘLAVOSTI LÁTEK NEBO PŘÍPRAVKŮ

Vysoce hořlavé látky nebo přípravky jsou látky nebo přípravky, které při kontaktu s vodou nebo vzdušnou vlhkostí uvolňují vysoce hořlavé plyny v nebezpečném množství rychlostí nejméně 1 dm^3 z 1 kg látky nebo přípravku za 1 hodinu.

IV. 3 PRINCIP METODY

Látka nebo přípravek jsou zkoušeny v těchto krocích:

IV. 3. 1 Krok první

Zkoušená látka nebo přípravek se vloží do nádoby s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a sleduje se, zda se uvolňovaný plyn vznítí.

IV. 3. 2 Krok druhý

Zkoušená látka nebo přípravek se umístí na filtrační papír plovoucí na hladině destilované vody o teplotě 20 °C v nádobě a sleduje se, zda se uvolňovaný plyn vznítí. Aby se zvýšila možnost vznícení, látka se pokládá pouze na jedno místo filtračního papíru.

IV. 3. 3 Krok třetí

Zkoušená pevná látka nebo přípravek se natvaruje do formy válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru 3 cm. Přidá se do něho několik kapek vody a sleduje se, zda se uvolňovaný plyn vznítí.

IV. 3. 4 Krok čtvrtý

Zkoušená látka nebo přípravek se smíchá s destilovanou vodou o teplotě 20 °C a měří se rychlost vývinu plynu v jednohodinových intervalech po dobu 7 hodin. Pokud je rychlost vývinu plynu nepravidelná nebo narůstá po sedmi hodinách, doba měření se prodlouží na maximálně 5 dnů. Zkoušku lze přerušit, jestliže rychlost vývinu plynu v průběhu měření převýší 1 dm^3 z 1 kg látky za 1 hodinu.

Pokud v některém kroku vznícení nastane, další zkušební kroky se neprovádějí. Nereaguje-li látka nebo přípravek s vodou prudce, postupuje se podle bodu IV. 3. 4.

IV. 4 PŘÍPRAVA, PODMÍNKY A PROVEDENÍ ZKOUŠEK

IV. 4. 1 Krok první

IV. 4. 1. 1 Zkouška se provádí při pokojové teplotě.

IV. 4. 1. 2 Malé množství zkoušené látky nebo přípravku (přibližně 4 mm^3) se vloží do nádoby s destilovanou vodou a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se vznítí.

Nastane-li vznícení plynu, další zkoušky již nejsou potřebné a látka nebo přípravek jsou považovány za vysoce hořlavé.

IV. 4. 2 Krok druhý

IV. 4. 2. 1 Zkušební zařízení tvoří vhodná nádoba, např. laboratorní odpařovací miska o průměru přibližně 100 mm, s destilovanou vodou a filtračním papírem na hladině.

IV. 4. 2. 2 Zkouška se provádí při pokojové teplotě.

IV. 4. 2. 3 Malé množství zkoušené látky nebo přípravku (přibližně 4 mm^3) se vloží do středu filtračního papíru a sleduje se, zda se uvolňuje nějaký plyn a zda se vznítí. Nastane-li vznícení plynu, další zkoušky již nejsou potřebné a látka nebo přípravek jsou považovány za vysoce hořlavé.

IV. 4. 3 Krok třetí

IV. 4. 3. 1 Zkouška se provádí při pokojové teplotě.

IV. 4. 3. 2 Zkoušená pevná látka nebo přípravek se upraví do tvaru válečku o výšce přibližně 2 cm a průměru přibližně 3 cm s prolisem v horní části. Do prolisu zkušebního vzorku se přidá několik kapek vody a sleduje se, zda dochází k vývinu plynu a jeho vznícení. Nastane-li vznícení plynu, další zkušební kroky se neprovádějí a látka nebo přípravek jsou považovány za vysoce hořlavé.

IV. 4. 4 Krok čtvrtý

IV. 4. 4. 1 Sestavení zkušebního zařízení je znázorněno na obrázku č. 2.