Vyhláška, kterou se stanoví postup zjišťování, vykazování a ověřování množství emisí skleníkových plynů

§ 1

Předmět úpravy

Touto vyhláškou se v souladu s právem Evropských společenství^1) stanoví postup zjišťování, vykazování a ověřování vykázaného množství emisí skleníkových plynů ze zařízení podle § 7 zákona, a to emisí z běžného provozu, z nepravidelných událostí, zejména nabíhání, odstavování a havarijních situací, ke kterým došlo v průběhu období zjišťování a vykazování. V případě zařízení podle § 5 odst. 2 zákona se ustanovení této vyhlášky vztahují na ta zařízení, u kterých je prahová hodnota překročena alespoň u jedné z činností podle přílohy č. 1 k zákonu.

§ 2

Základní pojmy

Pro účely této vyhlášky

• a) vsázkou – se rozumí množství paliva nebo materiálu odpovídající jedné nakládce, která je kontinuálně dodávána po určitý časový úsek,

• b) biomasou – se rozumí pro zjišťování, vykazování a ověřování emisí skleníkových plynů nefosilní organický materiál biologického původu (rostliny, zvířata, mikroorganismy), produkty a odpad ze zemědělství nebo lesnictví, nefosilní látky biologického původu tvořící průmyslový nebo komunální odpad a dále plyny a kapaliny získané rozkladem nefosilního organického materiálu biologického původu,

• c) podílem biomasy – se rozumí hmotnostní podíl uhlíku biologického původu vztažený na hmotnost celkového uhlíku (biologického i fosilního původu) ve směsném palivu,

• d) palivem z biomasy – se rozumí pro zjišťování, vykazování a ověřování emisí skleníkových plynů biomasa spalovaná k energetickým účelům,

• e) emisemi ze spalování – se rozumí emise pocházející z exotermické reakce paliva s kyslíkem,

• f) emisí z procesů – se rozumí emise jiná než ze spalování, ke které dochází v důsledku reakcí mezi chemickými látkami nebo jejich transformací, včetně chemické nebo elektrolytické redukce rud kovů, tepelným rozkladem nebo tvorbou látek pro použití jako produktu nebo suroviny,

• g) úrovní přesnosti – se rozumí stupeň přesnosti při stanovení aktivitních údajů, emisních faktorů a oxidačních nebo konverzních faktorů,

• h) postupem zjišťování – se rozumí postup stanovení emisí přímým měřením nebo výpočtem, jakož i výběrem úrovně přesnosti,

• i) obdobím vykazování – se rozumí období kalendářního roku, v němž jsou emise zjišťovány a vykazovány,

• j) emisním hlášením – se rozumí výkaz o množství emisí skleníkových plynů,

• k) aktivitním údajem – se rozumí informace o materiálových tocích, spotřebě paliva, vstupní surovině nebo výstupním produktu, vyjádřené buď jako energetický obsah [TJ] stanovený pomocí výhřevnosti v případě paliva nebo jako materiálový vstup nebo výstup [t nebo m^3] v ostatních případech,

• l) emisním faktorem – se rozumí faktory vycházející z obsahu uhlíku v palivech nebo vstupním materiálu, vyjádřené v tCO2/TJ v případě spalovacích emisí a v tCO2/t nebo tCO2/m^3 v případě emisí z procesů,

• m) zdrojem – se rozumí konkrétní proces nebo konkrétní místo, kde dochází v daném zařízení k emisi skleníkových plynů.

Zjišťování emisí

§ 3

Způsob zjišťování

(1) Emise lze zjišťovat postupem založeným na výpočtu (dále jen „výpočet“) nebo postupem založeným na měření (dále jen „měření“) nebo kombinací obou metod v případě stanovení emisí z různých dílčích zdrojů spadajících pod jedno zařízení. Při tomto kombinovaném stanovení je nutno zajistit, aby nedošlo k vynechání nebo ke dvojímu započítání emisí. Navržený postup a jeho podrobný popis je součástí žádosti o povolení k emisím skleníkových plynů podle § 4 zákona. Měření lze navrhnout pouze v případě splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 1.

(2) Popis postupu zjišťování pro dané zařízení obsahuje

• a) přesné vymezení zařízení a činností v něm vykonávaných, u kterých budou monitorovány emise,

• b) přehled o odpovědnostních vztazích za zjišťování a vykazování uvnitř zařízení,

• c) seznam jednotlivých (dílčích) zdrojů a relevantních paliv a látkových toků, které budou zjišťovány,

• d) soupis úrovní přesnosti (§ 9) aplikovaných pro aktivitní údaje, emisní faktory, oxidační nebo konverzní faktory pro každý z dílčích zdrojů, druh paliva, případně vyráběný produkt nebo jeho výchozí surovinu,

• e) popis typu, specifikace a přesné umístění měřicích zařízení použitých pro každý dílčí zdroj, použité palivo nebo materiál,

• f) popis přístupu použitého pro vzorkování paliva nebo materiálu pro stanovení výhřevnosti, obsahu uhlíku, emisních faktorů a podílu biomasy v palivu pro každý dílčí zdroj, palivo nebo materiál,

• g) popis zamýšlených analytických postupů pro stanovení výhřevnosti, obsahu uhlíku, emisních faktorů a podílu biomasy v palivu pro každý dílčí zdroj, palivo nebo materiál,

• h) popis kontinuálního systému měření emisí, bude-li použit pro zjišťování dílčího zdroje, tedy místa měření, frekvence měření, použitého přístroje, kalibrační procedury, sběru dat a odpovídající kontroly kvality dat,

• i) popis standardních kontrolních postupů zajišťujících kvalitu dat,

• j) informace o příslušném propojení s aktivitami vykonávanými v rámci řízení podniku a auditu z hlediska životního prostředí, pokud jsou tyto aktivity vykonávány.

§ 4

Změna postupu zjišťování

Za změnu postupu vyžadující změnu podmínek povolení podle § 6 zákona se považuje

• a) změna dosažitelnosti dat ve prospěch větší přesnosti stanovení emisí,

• b) vznik dosud neexistující emise,

• c) objevení chyby ve stávající metodice zjišťování.

§ 5

Měření

(1) Měření emisí kontinuálními měřicími systémy pro každý dílčí zdroj lze navrhnout za použití normované a celoevropsky akceptované metody (normy CEN, ISO, ČSN), pokud je zároveň předložena analýza nejistot podle § 19 odst. 1 a pokud je doloženo, že

• a) měření spolehlivě poskytuje přesnější výsledky než výpočet aplikující kombinaci nejvyšších úrovní přesnosti,

• b) srovnání měření a výpočtu je založeno na identickém seznamu zdrojů a emisí.

(2) Pro každé období vykazování se potvrdí shoda naměřených hodnot s hodnotami vypočtenými podle této vyhlášky. Pro potvrzovací výpočet se použije ta úroveň přesnosti výpočtu, která je pro daný typ zdroje touto vyhláškou požadována.

(3) Pro stanovení koncentrací CO2 i pro stanovení objemového průtoku spalin nebo jiného vstupního plynu se použijí jen normalizované měřicí postupy v pořadí CEN, ISO, ČSN.

(4) U měřicího zařízení je třeba pravidelně prověřovat jeho funkčnost a chování včetně

• a) časové odezvy,

• b) linearity,

• c) interference,

• d) posunu nulové linie a rozpětí,

• e) přesnosti v porovnání s referenční metodou.

(5) Měřené emise CO2 připadající na biomasu se odečtou na základě výpočtu a vykazují se odděleně jako zvláštní položka.

§ 6

Výpočet

(1) Emise CO2 se vypočtou jako součin aktivitního údaje, emisního faktoru a oxidačního nebo konverzního faktoru, nepoužije-li se specifický výpočet uvedený v přílohách č. 8 až 17 k této vyhlášce.

(2) CO2 neemitovaný z daného zařízení, ale přemístěný jinam jako čistá substance, jako složka paliva nebo jako vstupní surovina pro chemický nebo papírenský průmysl, se od vypočtené úrovně emisí odečte a vykáže odděleně jako zvláštní položka. Přemístěným CO2 se rozumí zejména

• a) čistý CO2 použitý pro karbonizaci nápojů,

• b) čistý CO2 použitý jako suchý led,

• c) čistý CO2 používaný jako hasicí médium, chladicí médium nebo pro laboratorní účely,

• d) čistý CO2 používaný jako rozpouštědlo v potravinářském a chemickém průmyslu,

• e) CO2 používaný jako surovina v chemickém nebo papírenském průmyslu,

• f) CO2, který je částí paliva exportovaného mimo zařízení.

(3) CO2 zastoupený jako část palivové směsi, která se přivádí k zařízení, se zahrnuje do emisního faktoru tohoto paliva a vykazuje se jako emise v tom zařízení, kde je toto palivo obsahující CO2 spalováno.

(4) Zachycený a uschovaný CO2 se nezahrne do emisí daného zařízení.

§ 7

Emise ze spalování

(1) V případě emisí ze spalování jsou aktivitní údaje založené na spotřebě paliv. Množství paliva se vyjadřuje v termínech energického obsahu v TJ. Emisní faktor se vyjadřuje v t CO2 na TJ. Během spalování se převážná část uhlíku obsažená v palivu zoxiduje na CO2, přičemž část uhlíku může zůstat nezoxidovaná v popelu nebo se tvoří saze, což se zohlední oxidačním faktorem vyjádřeným jako podíl zoxidovaného uhlíku, kdy jeho maximální hodnota je rovna jedné. Obsahuje-li emisní faktor v sobě faktor oxidační, oxidační faktor se již nevyjadřuje. Emise CO2 vyjádřené v tunách se vypočtou jako součin spotřeby paliva v TJ, emisního faktoru vyjádřeného v t CO2 na TJ a oxidačního faktoru.

(2) Podrobnosti o způsobu výpočtu jsou uvedeny v příloze č. 8 k této vyhlášce.

§ 8

Emise z procesů

(1) V případě emisí z procesů jsou aktivitní údaje založené na spotřebě suroviny, prosazení nebo vyrobeného produktu v tunách nebo m^3. Uhlík obsažený ve vstupní surovině, který není přeměněn na CO2 během procesu, je uvažován v konverzním faktoru vyjádřeném jako zlomek. V případě převedení veškerého uhlíku v surovině na CO2 je konverzní faktor roven jedné. Je-li konverzní faktor zahrnut v emisním faktoru, konverzní faktor se již nevyjadřuje. Množství vstupního materiálu se vyjadřuje buď hmotnostně nebo objemově. Emise CO2 vyjádřené v tunách se vypočtou jako součin aktivitního údaje vyjádřeného v tunách nebo metrech krychlových, emisního faktoru vyjádřeného v t CO2 na tunu nebo na metr krychlový a konverzního faktoru.

(2) Podrobnosti o způsobu výpočtu jsou uvedeny v přílohách č. 8 až 17 k této vyhlášce.

§ 9

Úroveň přesnosti

(1) Úroveň přesnosti slouží k určování proměnných, jimiž jsou aktivitní údaje, emisní faktory, oxidační nebo konverzní faktory. Zvyšující se číslo úrovně přesnosti znamená vyšší přesnost, v případě stejné úrovně přesnosti za použití rozdílných přístupů jsou tyto přístupy rozlišeny písmeny. V případě použití alternativních postupů označených stejným číslem a různými písmeny lze provést změnu postupu, pokud se prokáže, že tato změna povede ke zvýšení přesnosti.

(2) Upřednostněna musí být nejvyšší úroveň přesnosti, a to pro výpočet ze všech zdrojů daného zařízení a pro všechny proměnné vyskytující se ve výpočetních vzorcích. Nižší úroveň přesnosti pro příslušné proměnné v rámci zjišťovacího postupu je možné použít pouze tehdy, prokáže-li se, že nejvyšší úroveň přesnosti není technicky proveditelná, nebo že vyžaduje nepřiměřeně vysoké náklady.

(3) Použití různé úrovně přesnosti pro jednotlivé proměnné je součástí popisu postupu podle § 3. Nižší úrovně přesnosti přicházejí v úvahu tam, kde se jedná o méně významné zdroje nebo méně významné toky paliv. Jako méně významné zdroje se označují ty, kde emise nepřekračuje 2,5 kt, nebo ty, které se dohromady nepodílejí na celkové emisi více než z 5 %. Nejnižší úroveň přesnosti lze použít u nejméně významných zdrojů, jejichž emise nepřevyšuje 0,5 kt nebo se nepodílejí na celkové emisi více než z 1 %. Pro paliva z čisté biomasy přicházejí v úvahu postupy nižších úrovní přesnosti, ledaže by se takto vypočítané emise odečítaly od emisí stanovených na základě kontinuálního měření.

(4) Pokud pro dočasné technické problémy nelze aplikovat předepsané úrovně přesnosti, aplikuje se nejvyšší dosažitelná úroveň přesnosti do té doby, než se podaří návrat k původnímu stavu. Dočasná změna se bez prodlení nahlásí Ministerstvu životního prostředí s uvedením důvodů, které k této změně vedly.

(5) Změny v úrovních přesnosti podle odstavce 4 se plně dokumentují. Mezery v datech způsobené výpadky měřicích zařízení je nutno minimalizovat s použitím dokumentu používaného při integrované prevenci^2). Dojde-li ke změně úrovní přesnosti uvnitř období vykazování, výsledky pro ovlivněné činnosti se započtou a oznámí v oddělených sekcích emisního hlášení pro obě části období vykazování, tedy pro období před změnou a pro období po změně úrovně přesnosti.

(6) Přehled předepsaných úrovní stanovení emisí pro různé typy činností podle přílohy č. 1 zákona uvádí tabulka v příloze č. 1 k této vyhlášce.

§ 10

Aktivitní údaje

(1) Nelze-li aktivitní údaje potřebné pro výpočet emisí měřit přímo před vstupem do procesu a jestliže tato vyhláška nestanoví jinak, stanoví se s ohledem na změny zásob jako vztah

Materiál C = Materiál P + (Materiál S – Materiál E) – Materiál O,

kde Materiál C je materiál zpracovaný během vykazovaného období

Materiál P je materiál koupený během vykazovaného období

Materiál S je materiál skladovaný na začátku vykazovaného období

Materiál E je materiál skladovaný na konci vykazovaného období

Materiál O je materiál použitý pro ostatní účely (transportovaný jinam nebo odprodaný).

(2) V případech, kdy to není technicky proveditelné nebo pokud by to vedlo k nepřiměřeně vysokým nákladům při stanovení Materiálu S a Materiálu E měřením, lze tyto dvě hodnoty odhadnout na základě dat z předchozího roku a korelace s produkcí za vykazované období a doložit je podpůrnými a dokumentovanými výpočty a s příslušnými fonačními výkazy. Stanovení všech ostatních hodnot majících vliv na výběr úrovně přesnosti se provádí podle metodických instrukcí uvedených v přílohách č. 8 až 17 k této vyhlášce.

(3) Vodítkem při výběru vhodné úrovně přesnosti pro aktivitní údaje je informativní tabulka s rozsahem chyby pro různá měřicí zařízení za ustálených podmínek měření uvedená v příloze č. 2 k této vyhlášce. Tabulka uvádí přehled rozsahů chyb typických měřicích zařízení pro měření toků paliv nebo materiálu.

§ 11

Použití emisních faktorů

(1) Emisní faktor vztažený na jednotku hmotnosti, tedy tCO2/t, lze použít i pro případ paliva, pokud se prokáže, že tak bude dosaženo trvale vyšší přesnosti než při použití emisního faktoru standardně vztaženého na energii obsaženou v palivu, tedy tCO2/TJ.

(2) Pro konverzi uhlíku na oxid uhličitý se použije koeficientu 3,667 [t CO2/ t C], přičemž se uvažují zaokrouhlené relativní atomové hmotnosti 12 pro uhlík a 16 pro kyslík.

(3) Použití vyšších úrovní přesnosti s většími požadavky na přesnost lze jen při dodržení pravidel uvedených v § 13 až 16.

(4) Referenční emisní faktory pro úroveň přesnosti 1 jsou stanoveny v příloze č. 3 k této vyhlášce. Jestliže palivo nepatří do některé z kategorií paliv uvedených v této příloze, zařadí se palivo do některé příbuzné kategorie paliv podle odborného odhadu.

(5) Emisním faktorem se rozumí pro

• a) biomasu – emisní faktor 0. Biomasa se považuje jako CO2 neutrální, k započítání emisí CO2 pocházejících z biomasy tedy nedochází. Seznam materiálů považovaných za biomasu je uveden v příloze č. 4 k této vyhlášce,

• b) odpady obsahující fosilní uhlík a používané jako paliva – emisní faktory nejsou stanoveny, použijí se odvozené hodnoty podle pravidel uvedených v § 13 až 16,

• c) paliva nebo materiály obsahující fosilní nebo nefosilní uhlík – vážený emisní faktor, založený na zastoupení fosilního uhlíku v celkovém množství uhlíku (fosilního + biogenního). Tento výpočet musí být transparentní, náležitě zdokumentovaný a v souladu s pravidly uvedenými v § 13 až 16.

(6) Všechny relevantní informace týkající se emisních faktorů, včetně informačních zdrojů a výsledků analýzy paliv, vstupního nebo výstupního materiálu, musí být náležitě zdokumentovány a příslušná dokumentace musí být uložena pro případ kontroly.

§ 12

Použití oxidačních a konverzních faktorů

(1) Oxidační nebo konverzní faktor se použije v těch případech, kdy emisní faktor nezohledňuje fakt, že část uhlíku zůstává nezoxidována.

(2) Výpočet se řídí pravidly stanovenými v § 13 až 16.

(3) Jestliže různá paliva nebo materiály jsou použity uvnitř zařízení a počítají se technologicky specifické oxidační faktory, lze stanovit jeden agregovaný oxidační faktor nebo přiřadit nekompletní oxidaci pouze jednomu proudu paliva nebo materiálu a u ostatních uvažovat hodnotu faktorů rovnu jedné.

(4) Všechny relevantní informace týkající se oxidačních a konverzních faktorů, včetně informačních zdrojů a výsledků analýzy paliv, vstupního nebo výstupního materiálu, se náležitě zdokumentují a příslušná dokumentace uloží pro případ kontroly.

§ 13

Stanovení výhřevnosti a emisních faktorů pro paliva

(1) Užití procedury určení technologicky specifických emisních faktorů včetně vzorkovací procedury pro konkrétní paliva se uvádí v popisu postupu podle § 3.

(2) Procedury aplikované na vzorkování paliva a na určení jeho výhřevnosti, obsahu uhlíku a emisního faktoru, zejména vzorkovací frekvence, vzorkovací procedury, stanovení spalného tepla a výhřevnosti nebo obsahu uhlíku pro různé typy paliv, jsou založeny na příslušných CEN normách. Neexistují-li normy CEN, použijí se normy ISO nebo národní normy ČSN. Pokud neexistují žádné aplikovatelné normy, postupy mohou být prováděny podle návrhů těchto norem nebo podle nejlepších dostupných průmyslových metodických pokynů. Při odběru vzorků pro danou vsázku se dodržuje požadavek reprezentativnosti.

(3) Pro stanovení emisních faktorů, obsahu uhlíku a výhřevnosti se použijí laboratoře akreditované podle normy EN ISO 17025.

(4) Pro dosažení příslušné přesnosti technologicky specifických emisních faktorů a přesnosti analytické procedury na určení obsahu uhlíku a výhřevnosti se berou v úvahu faktory vzorkovací frekvence, vzorkovací procedury a přípravy vzorků při dodržování všeobecně akceptované praktiky pro reprezentativní vzorkování. Je třeba prokázat, že stanovený obsah uhlíku, výhřevnosti a emisní faktory jsou dostatečně reprezentativní a nejsou zatíženy systematickou chybou.

(5) Stanovené emisní faktory se použijí jen pro ty vsázky paliva, které byly shledány jako reprezentativní. Plná dokumentace procedur použitých v příslušné laboratoři pro stanovení emisního faktoru včetně plného souboru výsledků se uschová a zpřístupní osobě, která je držitelem rozhodnutí o autorizaci podle zvláštního právního předpisu (dále jen „autorizovaná osoba“)^3).

§ 14

Stanovení technologicky-specifických oxidačních faktorů

(1) Použití specifické procedury pro stanovení technologicky-specifických oxidačních faktorů včetně vzorkovací procedury pro konkrétní typ paliva a zařízení se uvádí v popisu postupu podle § 3.

(2) Procedury aplikované na vzorkování paliva a na určení jeho technologicky-specifických oxidačních faktorů, zejména na stanovení obsahu uhlíku v sazích, popelu a odpadech, jsou založeny na příslušných CEN normách. Neexistují-li normy CEN, použijí se normy ISO nebo národní normy ČSN. Při odběru vzorků pro danou vsázku se dodržuje požadavek reprezentativnosti.

(3) Pro stanovení emisních faktorů, obsahu uhlíku a výhřevnosti se použijí laboratoře akreditované podle normy EN ISO 17025.

(4) Kromě vlastního stanovení oxidačních faktorů pro vsázky paliv se dodržují všeobecně akceptované praktiky pro reprezentativní vzorkování a vyloučí se odvozené oxidační faktory, které nejsou dostatečně reprezentativní a jsou zatíženy systematickou chybou.