Vyhláška Českého báňského úřadu, kterou se stanoví podrobnější podmínky pro povolování výbušnin, výbušných předmětů a pomůcek do oběhu a jejich přezkušování

• 1. Pro zkoušku se použije 600 ± 30 g zkoušené trhaviny v náložkách o průměru 30 mm. Použije-li se jiného průměru a hmotnosti náložek sériově vyráběných, je nutno tyto údaje uvést v záznamu o zkoušce. Náložky se zváží s přesností na 1 g.

• 1. Zvážené náložky se zasunou do vývrtu moždíře tak, aby se těsně dotýkaly. Poslední ze zasunovaných náložek se adjustuje rozbuškou tak, aby dno rozbušky směřovalo ke dnu vývrtu. Přívodní vodiče rozbušky se připojí ke kabelu přívodního vedení. Pak se uzavře uzávěr větracího potrubí, spoj rtuťového tlakoměru s komorou a vstupní dveře komory. Vzorkovací trubice se vytáhne z prostoru komory. Po proměření elektrického okruhu se trhavina přivede k výbuchu. V okamžiku roznětu se uvedou v činnost stopky. Doprostřed komory se pak zasune vzorkovací trubice a otevře se uzávěr rtuťového tlakoměru a průchodky.

• 1. K vývěvě a rtuťovému tlakoměru pro měření podtlaku se připojí skleněný rozvod a k němu tři neevakuované vzorkovnice pro stanovení kysličníků dusíku s absorpčním roztokem. Vzorkovnice se evakuují a podtlak se zaznamená. V 5. a 10. minutě po roznětu trhaviny se do každé evakuované vzorkovnice odebere vzorek zplodin pro stanovení kysličníků dusíku.

Obsah vzorkovnic se protřepe tak, aby absorpční roztok nepřišel do styku s pryžovou hadicí, použitou k připojení kohoutu.

• 1. Ihned po odběru vzorků podle čl.11 se odeberou 2 vzorky zplodin pro stanovení kysličníku uhelnatého vzorkovnicemi připravenými pro zkoušku podle čl. 8.

• 1. Při každém odběru vzorků zplodin se zaznamenají hodnoty přetlaku ve zkušební komoře, teploty zplodin, teploty a atmosférického tlaku okolního ovzduší. Těsně před každým odběrem vzorků zplodin se vzorkovací trubice profoukne, popř. prosaje zplodinami.

• 1. Po odběru vzorků zplodin se otevře uzávěr větracího potrubí a vstupní dveře komory a komora se vyvětrá. Stav ovzduší před vstupem do komory se kontroluje detekcí na CO a NO2.

• b) Stanovení kysličníku uhelnatého

• 1. Obsah kysličníku uhelnatého v procentech obj. se stanoví konduktometricky po oxidaci na kysličník uhličitý kysličníkem jodičným a po odstranění rušivých složek postupem uvedeným v pracovním návodu zkušebního přístroje. Pro stanovení je vhodný např. přístroj Ultragas 4 firmy Wösthoff, NSR. Lze však použít i jiný analyzátor o stejné přesnosti, popř. analyzátor využívající jiného principu.

• c) Stanovení kysličníků dusíku (jako kysličník dusičitý)

• 1. Kysličník dusičitý reaguje s roztokem hydroxidu sodného za vzniku dusitanu a dusičnanu sodného podle rovnice

2NO2 + 2NaOH =» NaNO2 + NaNO3 + H2O

Vzniklý dusitan sodný dává s činitelem pro stanovení dusitanů červené zbarvení, jehož intenzita se změří na spektrofotometru.

• 1. Ke stanovení je třeba:

Spektrofotometr běžného obchodního typu

Hydroxid sodný, roztok c(NaOH) = 0,02 mol.dm^-3

Činidlo pro stanovení dusitanů; příprava: 0,5 g kyseliny sulfanilové se rozpustí ve 150 cm^3 30 % roztoku kyseliny octové (roztok 1); 0,3 g 1-naftylaminu se asi 3 minuty povaří ve 20 cm^3 vody, roztok se zfiltruje a smíchá se 125 cm^3 vody a 25 cm^3 30 % roztoku kyseliny octové (roztok 2). Oba roztoky se uchovávají odděleně v láhvích z tmavého skla se zabroušenými zátkami. Krátce před použitím se roztoky 1 a 2 smíchají (1+1). Zrůžoví-li činidlo do 30 minut po smíchání, musí se připravit oba roztoky čerstvé.

Zředěný základní roztok dusitanu sodného obsahující v 1 cm^3 0,0005 mg dusitanů (odpovídá 0,001 mg kysličníku dusičitého).

• 1. Zjištění průměrné absorbance odpovídající koncentraci 1 mg kysličníku dusičitého ve 100 cm^3 roztoku. Do 6 odměrných baněk na 100 cm^3 se postupně odpipetuje 0; 2; 10; 20; 30 a 50 cm^3 zředěného základního roztoku, což odpovídá 0; 0,002; 0,01; 0,02; 0,03 a 0,05 mg kysličníku dusičitého, 5 cm^3 roztoku hydroxidu sodného, 5 cm^3 činidla pro stanovení dusitanů; doplní se vodou po značku a důkladně se promíchá. Po 4O minutách stání se na spektrofotometru změří absorbance jednotlivých roztoků v kyvetách tloušťky 5 cm při vlnové délce 520 nm proti kontrolnímu roztoku. Ze zjištěných hodnot se vypočítá průměrná absorbance (A) odpovídající koncentrace 1 mg kysličníku dusičitého ve 100 cm^3 roztoku, podle vzorce

A= ln . ∑i=ln Aim ,

kde Ai jsou absorbance jednotlivých roztoků (n=5); i=l, 2.......n);

mi jim odpovídající koncentrace kysličníku dusičitého v mg/100 cm^3 roztoku

• 1. Vlastní stanovení. Nejpozději do 24 hodin po odběru vzorků se obsah vzorkovnice znovu protřepe. Potom se vzorkovnice otevře a absorpční roztok se zfiltruje papírovým filtrem (bílá páska) do suché kuželové baňky na 50 cm^3, přičemž se první podíl filtrátu odstraní. Do odměrné baňky na 100 cm^3 se odpipetuje tolik filtrátu, kolik odpovídá nejvýše 0,05 mg kysličníku dusičného, přidá se 5 cm^3 činidla pro stanovení dusitanů, doplní se vodou po značku a důkladně se promíchá. Nejméně po 40 minutách stání roztoku se změří na spektrofotometru absorbance roztoku za podmínek uvedených v čl. 18.

Výpočet zkoušky a záznam výsledků

• 1. Množství kysličníku uhelnatého (x) a kysličníků dusíku vyjádřené jako kysličník dusičitý (y) v dm^3 na 1 kg zkoušené trhaviny, redukované na předepsané podmínky, se vypočítají podle vzorců:

x=Xi.Vo.k1100.M,

y= Yi . Vo . k1100 . M ,

kde	M	hmotnost zkoušené trhaviny, (kg)
	Vo	objem zkušební komory změnšený o objem moždíře, (dm3)
---	---	---
	k1	redukční faktor pro přepočet objemu zplodin ve zkušební komoře na předepsané podmínky, přečtený z nomogramu jako průsečík spojnice teploty a atmosférického tlaku,
---	---	---
	X1	obsah kysličníku uhelnatého zjištěný postupem podle čl. 15 v procentech obj. (i=1,2),
---	---	---
	Y1	obsah kysličníku dusičitého v procentech obj. (i=1,2,3) vypočtený podle vzorce
---	---	---

Yi = Av . V2 . b . 48,7A . V3 . b ­ p . V1 . k2 ,

kde	A	průměrná absorbance zjištěná podle čl. 18,
	Av	absorbance zkoušeného roztoku,
---	---	---
	V1	objem vzorkovnice zmenšený o množství absorpčního roztoku V2, (cm3)
---	---	---
	V2	objem absorpčního roztoku ve vzorkovnici, (cm3)
---	---	---
	V3	množství absorpčního roztoku použitého k vlastnímu stanovení, (cm3)
---	---	---
	b	atmosférický (barometrický) tlak, (kPa)
---	---	---
	p	podtlak v evakuované vzorkovnici, (kPa)
---	---	---
	k2	redukční faktor pro přepočet objemu zplodin ve vzorkovnici na předepsané podmínky přečtený z nomogramu jako průsečík spojnice teploty a rozdílu tlaků atmosférického a podtlaku v evakuované vzorkovnici
---	---	---
	48,7	přepočítací faktor 1 mg kysličníku dusičitého v 1 cm3 na procenta obj.
---	---	---

Jako výsledek zkoušky se uvede

• a) aritmetický průměr výsledků dvou stanovení kysličníku uhelnatého (x),

• b) aritmetický průměr výsledků tří stanovení kysličníků dusíku (y3) po 5.minutě a aritmetický průměr výsledků tří stanovení kysličníků dusíku (y10) po 10.minutě od roznětu zkoušené trhaviny,

• c) celkové množství jedovatých zplodin v dm^3, vzniklé výbuchem 1 kg zkoušené trhaviny, tj.

Z = x + 6,5.y10

Hodnota kysličníků dusíku v 5.minutě po odpalu se uvádí jen do záznamu o zkoušce.

• 1. Zplodiny výbuchu se stanoví u každé trhaviny dvakrát (tj. po dvou odpalech zkoušené trhaviny). Pokud výsledky obou zkoušek (Z1, Z2) jsou shodně nižší nebo shodně vyšší, než je příslušné množství jedovatých zplodin podle technického požadavku zkoušené trhaviny, pokládá se výsledek zkoušky rozhodný pro hodnocení trhaviny aritmetický

průměr těchto dvou zkoušek Z= Z1+ Z22 .

Pokud jeden z výsledků obou zkoušek je pod přípustným množstvím jedovatých zplodin a druhý nad ním, provede se další zkouška. Za výsledek zkoušky rozhodný pro hodnocení trhaviny se pak pokládá aritmetický průměr dvou zkoušek, u nichž výsledky byly shodně nižší nebo shodně vyšší, než je přípustná hodnota podle technického požadavku zkoušené trhaviny.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje: - typ zkušebního přístroje.

NOMOGRAM REDUKČNÍCH FAKTORŮ

(vlhký plyn)

[image omitted]

Závazný postup č. 17

Stanovení sirovodíku ve zplodinách výbuchu trhavin

Všeobecně

• 1. Zkouška se provádí jako doplněk zkušebního postupu podle Závazného postupu č. 16 „Stanovení jedovatých plynných zplodin výbuchu trhavin“ v případech, kdy lze ve zplodinách očekávat sirovodík.

Podstata stanovení

• 1. Absorpcí sirovodíku v roztoku arzenitanu sodného vzniká thioarzenitan sodný, reagující s dusičnanem stříbrným za vzniku sirníku stříbrného, který se udržuje v koloidním roztoku přídavkem škrobu. Roztok sirníku stříbrného se fotometruje.

Obsahuje-li trhavina sloučeniny síry, bezprostředně po odběru vzorků nitrózních plynů se odebírá ještě vzorek zplodin výbuchu pro stanovení sirovodíku. Odběr se provádí do vzorkovnice, používané pro odběr nitrózních plynů, obsahující 25 cm^3 směsného roztoku arzenitanu sodného a uhličitanu amonného, která byla evakuována na podtlak, jehož hodnota byla zaznamenána. Po odběru se vzorkovnice uzavře a protřepe, aby se sirovodík pohltil v absorpčním roztoku.

Dojde-li při odběru vzorku pro stanovení sirovodíku k zakalení absorpčního roztoku vyloučenou sírou (při vysokém obsahu H2S ve zplodinách výbuchu), odebere se nový vzorek do vzorkovnice, obsahující 50 cm^3 absorpčního roztoku.

Chemikálie

• 1. Arzenitan sodný a uhličitan amonný, směsný roztok. Příprava: 2 g arzenitanu sodného se rozpustí ve 100 cm^3 5 %-ního roztoku uhličitanu amonného a doplní vodou na 1000 cm^3.

Roztok škrobu. Příprava: k 80 cm^3 vařící vody se za míchání přilije suspenze 2 g škrobu v 2 cm^3 studené vody a výsledný roztok se po zavaření za horka zfiltruje.

Roztok dusičnanu stříbrného. Příprava: v 90 cm^3 vody se rozpustí 1 g dusičnanu stříbrného a přilije se 10 cm^3 kyseliny sírové h=1,84.

Porovnávací roztok thiosíranu sodného. Příprava: 3 cm^3 0,1 N roztoku thiosíranu sodného se odpipetuje do odměrné baňky na 100 cm^3 a zředí se po značku vyvařenou destilovanou vodou; 10 cm^3 tohoto roztoku se odpipetuje do odměrné baňky na 100 cm^3 a zředí se vyvařenou destilovanou vodou po značku. Roztok se připravuje v den použití; 1 cm^3 porovnávacího roztoku odpovídá 0,01 mg sirovodíku.

Pokud není jinak uvedeno, používá se chemikálií čistoty p. a. a destilované vody.

Přístroj a zkušební pomůcky

• 1. Fotometr s kyvetami a fialovým filtrem o maximu propustnosti přibližně při 400 mm. Pro fotometrování vzorků se používají kyvety stejného rozměru jako pro fotometrování kalibrační stupnice. Rozměr kyvet se volí takový, aby rozdíl extinkce jednotlivých roztoků kalibrační stupnice byl dostatečně velký.

Příprava ke stanovení

• 1. Vzorkovnice s odebraným vzorkem se 3 až 5 minut protřepává tak, aby absorpční roztok nevnikl až do hrdla vzorkovnice a nepotřísnil pryžový spoj vzorkovnice a kohoutu. Pak se kohout od vzorkovnice odpojí a absorpční roztok se přelije do vymyté a vysušené kuželové baňky na 50 cm^3. Absorpční roztok, obsahující mechanické nečistoty se přefiltruje do kuželové baňky suchým filtrem střední hustoty.

Postup zkoušky

• 1. Připraví se kalibrační stupnice thiosíranu sodného. Do odměrných baněk na 100 cm^3 se byretou nebo pipetou odměří 5, 10, 15, 20 a 25 cm^3 porovnávacího roztoku thiosíranu sodného, do další odměrné baňky se odpipetuje 50 cm^3 vody (slepá zkouška). Obsah všech baněk se zředí vodou na 50 cm^3. Do všech baněk se přidá 0,5 cm^3 roztoku škrobu, obsah baněk se promíchá, přidá se 1 cm^3 roztoku arzenitanu sodného a uhličitanu amonného (směsný roztok), 2 cm^3 roztoku dusičnanu stříbrného a obsah baněk se znovu promíchá. Po 10 minutách se baňky doplní vodou po značku.

Kalibrační stupnice, odpovídající obsahu: 0,10; 0,15; 0,20 a 0,25 mg H2S ve 100 cm^3 roztoku se fotometruje proti slepé zkoušce za použití fialového filtru. Extinkce se vynesou do grafu proti odpovídajícím obsahům sirovodíku ve 100 cm^3 roztoku a body závislosti extinkce na koncentraci sirovodíku se proloží křivka.

Současně s přípravou kalibrační stupnice se odpipetuje čistou suchou pipetou 5 cm^3 (v2) absorpčního roztoku z kuželové baňky (viz čl. 5) do odměrné baňky na 100 cm^3, roztok v baňce se zředí vodou na 50 cm^3 a přidá se 0,5 cm^3 roztoku škrobu, obsah baňky se promíchá, přidají se k němu 2 cm^3 roztoku dusičnanu stříbrného a obsah baňky se znovu promíchá. Po 10 minutách se obsah baňky doplní vodou po značku, promíchá a fotometruje proti slepé zkoušce za použití fialového filtru. Výsledná extinkce se zaznamená (E).

Obsahuje-li absorpční roztok tak vysoké množství thioarzenitanu sodného, že při zpracování má vyšší extinkci než nejsilnější roztok kalibrační stupnice, stanovení se opakuje s dalším podílem absorpčního roztoku. V tom případě se stanovení provede tak, že do odměrné baňky na 100 cm^3 se odpipetuje pouze 1 nebo 2 cm^3 (v2) absorpčního roztoku.

Výpočet

• 1. Z grafu závislosti extinkce na koncentraci sirovodíku se zjistí množství sirovodíku v mg odpovídající extinkci E měřeného roztoku. Obsah sirovodíku v procentech (x) se vypočte podle vzorce:

x= n . v1 . 65,7v2 . V . k

kde	n	množství sirovodíku odečtené z grafu závislosti extinkce na koncentrace, (mg)
	v1	množství absorpčního roztoku ve vzorkovnici, (cm3)
---	---	---
	v2	množství absorpčního roztoku použité pro stanovení, (cm3 )
---	---	---
	V	obsah vzorkovnice zmenšený o množství absorpčního roztoku v1, (cm3)
---	---	---
	k	redukční faktor na teplotu 0° C a tlak 101,32 kPa
---	---	---
	65,7	faktor pro přepočet 1 mg H2S/1000 cm3 na % H2S, násobený 100.
---	---	---

• 1. Výsledek stanovení sirovodíku, vyjádřený v procentech se přepočte na množství v dm^3, uvolněné výbuchem 1 kg trhaviny, podle vzorce:

X=x . Vo100 . q

kde	x	množství sirovodíku, (%)
	q	hmotnost zkoušené nálože trhaviny, (kg)
---	---	---

Objem sirovodíku vyjádřený v dm^3.kg^-1 se přepočítá na objem kysličníku uhelnatého násobením koeficientem 2,5.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce je součástí záznamu o zkoušce na stanovení jedovatých plynných zplodin výbuchu trhaviny podle Závazného postupu č. 16 a obsahuje shodné údaje.

Závazný postup č. 18

Klasifikace a metody zkoušení bezpečnostních trhavin ve výbušných směsích

Klasifikace

• 1. Bezpečnostní trhaviny se dělí na:

• a) protiprachové, určené k použití v prostředím s nebezpečím výbuchu uhelného prachu, ale bez výskytu metanu; jsou to trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem ve vývrtovém moždíři ve výbušné směsi uhelného prachu se vzduchem,

• b) protiplynové, určené k použití v prostředí s nebezpečím výbuchu metanu nebo uhelného prachu nebo metanu a uhelného prachu.

• 1. Protiplynové trhaviny se podle stupně bezpečnosti dělí na tři kategorie:

• a) I. kategorie - protiplynové trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem ve vývrtovém moždíři ve výbušných směsích metanu se vzduchem a uhelného prachu se vzduchem,

• b) II. kategorie - protiplynové trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem na hranovém moždíři s odrazovou stěnou ve výbušných směsích metanu se vzduchem a uhelného prachu se vzduchem (stěny žlábku moždíře svírají s odrazovou stěnou úhel 45°),

• c) III. kategorie - protiplynové trhaviny, které vyhovují zkouškám výbuchem na hranovém moždíři s odrazovou stěnou ve výbušných směsích metanu se vzduchem a uhelného prachu se vzduchem (stěny žlábku moždíře svírají s odrazovou stěnou úhly 0° a 90°).

Termíny zkoušek

• 1. Sypké amonoledkové trhaviny a trhaviny s obsahem kapalných nitroesterů do 15 % se zkouší nejdříve za 3 dny a trhaviny s obsahem kapalných nitroesterů 15 % a více nejdříve za 14 dnů od data jejich výroby.

Zkušební zařízení, přístroje a pomůcky

• 1. Zkušební komora (obr. 1 až 4) je ocelový válec o průměru 1700 až 2000 mm a délky nejméně 5000 mm. Na jedné straně je pevně uzavřena plochou ocelovou stěnou (čelo komory) s uzavíratelným otvorem o průměru 300 až 400 mm a na druhé otevřena (při zkouškách v metanovzdušné směsi se uzavírá clonou). Střed otvoru je v ose komory.

Komora je opatřena zařízením pro napouštění a promíchání směsi metanu se vzduchem, pro účinné vyvětrání po jednotlivých zkouškách, pro odběr vzorků výbušné směsi z komory, pro zavěšování sáčků s uhelným prachem a přístrojů pro registraci výbuchu výbušné směsi (k registraci výbuchu výbušné směsi lze použít speciální přístroje nebo zavěšovat v komoře elektrický vodič s PVC izolací) a měření teploty a relativní vlhkosti vzduchu v komoře.

• 1. Vývrtový moždíř je válec z oceli 12.040.l nebo sklolaminátu, ve kterém je uloženo jádro moždíře z oceli 16.540.7, v jehož ose je vývrt o průměru nejméně 42 mm. Poměr průměru vývrtu k průměru náložek trhaviny nesmí být větší než 1,5. Délka vývrtu je určena délkou zkušební nálože tak, aby mezi ústím vývrtu a čelem první náložky od ústí byl volný nenabitý prostor o délce nejméně 100 mm.

rozměry v mm

[image omitted]

1 - zkušební komora, 2 - vývrtový moždíř, 3 - podvozek, 4 - clona, 5 - čelo komory

Obr. 1. Schema zkušební komory a umístění vývrtového moždíře při zkoušení protiprachových a protiplynových trhavin I. kategorie

rozměry v mm

[image omitted]

1 - zkušební komora, 2 - uzavírací poklop, 3 - podvozek, 4 - hranový moždíř, 5 - odrazová stěna, 6 - clona

Obr. 2. Schema zkušební komory a umístění hranového moždíře při zkoušení protiplynových trhavin II. a III.kategorie

• 1. Hranový moždíř je válec z oceli 12 060.4 o průměru 230 mm a délce 1000 až 2000 mm, opatřený po celé délce pravoúhlým vybráním o šířce stěny nejméně 90 mm. Je nutno, aby délka moždíře byla větší než je délka zkušební nálože.

• 1. Odrazová stěna je ocelová deska o rozměrech nejméně 2000 x 1000 x 20 mm.

• 1. Podvozek pro umístění vývrtového nebo hranového moždíře s odrazovou stěnou v poloze podle obr. 1 až 4.

rozměry v mm

[image omitted]

1 - zkušební komora, 2 - odrazová stěna, 3 - zkušební nálož, 4 - hranový moždíř, 5 - podvozek

Obr. 3. Schema umístění	Obr. 4. Schema umístění
zkušebního zařízení	zkušebního zařízení
při zkouškách trhavin	při zkouškách trhavin
II.kategorie	III.kategorie

• 1. Plyn pro přípravu metanovzdušné směsi obsahuje v % obj.:

metan	- nejméně 85
homology metanu (jiné uhlovodíky)	- nejvíce 2
---	---
nenasycené uhlovodíky a vodík	- nejvíce 0,2
---	---
vzduch (dusík, kyslík a CO2)	- zbytek do 100
---	---
oxid uhličitý	- nejvíce 2
---	---

• 1. Uhelný prach o fyzikálně chemickém složení:

prchavá hořlavina	- nejméně 30 %
popel (A)	- nejvýše 7 %
---	---
voda (W)	- nejvýše 2 %
---	---

o granulometrickém složení:

• zbytek na sítě s průměrem ok 0,5 mm - nejvýše 1 %

• zbytek na sítě s průměrem ok 0,071 mm - nejvýše 25 %

• 1. Clona pro uzavření prostoru komory s metanovzdušnou směsí je z papíru, polyethylenové fólie apod.

• 1. Důlní interferometr nebo jiný přístroj pro měření koncentrace metanu s přesností nejméně ± 0,5 %.

• 1. Kyslíkoměr pro měření koncentrace kyslíku ve vzduchu, určený pro použití ve výbušném prostředí a s přesností měření nejméně ± 0,5 %.

• 1. Elektrické mžikové rozbušky, určené k použití ve výbušném prostředí.

• 1. Důlní roznětnice nebo jiný zdroj stejnosměrného proudu, určený k použití ve výbušném prostředí.

• 1. Aspirační psychrometr nebo jiný přístroj pro měření teploty a relativní vlhkosti vzduchu. Je nutno, aby přesnost měření teploty byla nejméně ± 1 ° C a relativní vlhkosti nejméně ± 2 %.

Příprava zkoušek

• 1. Je nutno, aby zkušební nálož byla z náložek stejné výrobní série. Hmotnost zkušební nálože činí nejméně:

500 g pro protiprachové trhaviny

600 g pro protiplynové trhaviny I. kategorie

400 g pro protiplynové trhaviny II. a III. kategorie.

Hmotnost nálože se určuje podle jmenovité hmotnosti náložek. Dělení náložek je přípustné pouze u trhavin, u nichž dělení náložek je povoleno jejich technickým požadavkem.

• 1. Zkušební nálož protiprachových a protiplynových trhavin I. kategorie se umísťuje do vývrtového moždíře až ke dnu vývrtu tak, aby se jednotlivé náložky vzájemně dotýkaly a roznětná náložka byla první od ústí vývrtu (dno rozbušky směřuje ke dnu vývrtu). Požaduje se, aby mezi ústím vývrtu a zkušební náloží trhaviny byl volný prostor bez ucpávky o délce nejméně 100 mm.

• 1. Zkušební nálož protiplynových trhavin II. a III. kategorie se umísťuje do žlábku hranového moždíře tak, aby se jednotlivé náložky vzájemně dotýkaly, střed nálože byl v polovině délky moždíře, roznětná náložka byla první od čela komory a dno rozbušky směřovalo ke cloně.

• 1. Zkoušky se provádějí při teplotě od 5 do 30° C a relativní vlhkosti vzduchu od 60 do 90 %. Tyto hodnoty se ověřují měřením v komoře před roznětem nálože.

• 1. Opotřebení vývrtového moždíře (zvětšení původního objemu vývrtu) nesmí být větší než:

25 % - při povolovacích zkouškách

50 % - při kontrolních zkouškách.

Při zkouškách je nutno vývrtový moždíř pootočit o 120° po 1/3 stanoveného mezního opotřebení vývrtu. Objem vývrtu se měří pomocí vody a měrných nádob.

• 1. Výbušná směs uhelného prachu se vzduchem se vytváří roznětem pomocné náložky trhaviny o hmotnosti 50 g, umístěné uvnitř papírového sáčku s uhelným prachem. Sáček s prachem se zavěšuje v podélné ose komory tak, aby jeho dno bylo vzdáleno od stropu komory 500 ± 50 mm a jeho boční plocha byla vzdálena od čela komory 1000 ± 50 mm.

Hmotnost uhelného prachu (mp) v gramech se určuje podle vztahu:

mp = 300.V,

kde	V	objem komory, (m3)
	300	koeficient (g.m-3).
---	---	---

Pomocná náložka je ze stejné trhaviny a stejné výrobní série jako hlavní zkušební nálož. Zpoždění mezi roznětem pomocné a hlavní nálože činí 1000 až 1100 ms.

• 1. Výbušná směs metanu se vzduchem se vytváří napuštěním plynu do části komory uzavřené clonou a jeho promícháním se vzduchem tak, aby koncentrace metanu byla 9 ± 0,5 % objemových a byla stejná v celém prostoru komory. Je nutno, aby koncentrace kyslíku ve výbušné směsi byla nejméně 18 %. Koncentrace metanu a kyslíku se ověřuje měřením před roznětem nálože.

Zkoušení a vyhodnocení

• 1. Zkoušky bezpečnostních trhavin se vyhodnocují matematicko - statistickou metodou podle Závazného postupu č. 54, a to pro každou výbušnou směs samostatně.

• 1. Při zkouškách protiprachových a protiplynových trhavin I. kategorie se vývrtový moždíř s náloží umísťuje těsně k otvoru z vnější strany komory, obr. 1.

• 1. Při zkouškách protiplynových trhavin II. a III. kategorie se hranový moždíř s náloží umísťuje uvnitř komory tak, aby mezi čelními plochami moždíře a čelem komory nebo clonou byla vzdálenost nejméně 1000 mm, obr.2.

• 1. Při zkouškách protiplynových trhavin II. kategorie se hranový moždíř natočí tak, aby jeho stěny byly pod úhlem 45° k odrazové stěně, obr.3. Vzdálenost odrazové stěny od vrcholu pravého úhlu moždíře činí 460 ± 10 mm, svislá vzdálenost mezi vrcholem pravého úhlu moždíře a stropem komory 1050 ± 50 mm a svislá vzdálenost mezi horní hranou odrazové stěny a stropem komory 110 ± 10 mm.

• 1. Při zkouškách protiplynových trhavin III. kategorie se hranový moždíř natočí tak, aby jeho stěny byly pod úhlem 0° a 90° k odrazové stěně, obr.4. Vzdálenost odrazové stěny od svislé hrany moždíře činí 200 ± 10 mm, svislá vzdálenost mezi vodorovnou hranou moždíře a stropem komory 1050 ± 50 mm a svislá vzdálenost mezi horní hranou odrazové stěny a stropem komory 110 ± 10 mm.

• 1. Trhavina se považuje za vyhovující, pokud počet zapálení výbušné směsi není větší než nejvýše dovolený počet zapálení podle tabulek 1 a 2 v Závazném postupu č. 54.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

• a) jmenovitý průměr a hmotnost náložek,

• b) použitou metodu zkoušení,

• c) hmotnost zkušební nálože,

• d) opotřebení vývrtového moždíře v %,

• e) počet zkoušek a počet zapálení výbušné směsi,

• f) jmenovitý průměr zkušební komory,

• g) teplotu a relativní vlhkost prostředí v komoře,

• h) fyzikálně chemické a granulometrické složení uhelného prachu.

Závazný postup č. 19

Stanovení odolnosti důlně bezpečných trhavin k deflagraci

Všeobecně

• 1. Deflagrace trhavin (explosivní hoření trhavin) je jev, při němž je rychlost výbušné přeměny menší než rychlost zvuku ve zplodinách výbuchu. V prostředí s možností výskytu výbušných směsí plynů nebo prachů podstatně zvyšuje nebezpečí jeho zážehu.

Podstata zkoušky

• 1. Nálož zkoušené trhaviny, obklopená uhelným prachem a uzavřená v ocelové trubce s tryskou pro únik plynných zplodin, se předepsaným způsobem zažehne. Po vyhoření zážehové slože a uhasnutí zažehnuté nálože se zjistí měřením délka neodhořelé části nálože trhaviny.

Účel a význam zkoušky

• 1. Zkouškou se zjišťuje, zda zkoušená trhavina je odolná k deflagraci a vyhovuje podmínkám pro posouzení její použitelnosti při trhacích pracích v prostředí s výskytem uhelného prachu a metanu.

Zkušební zařízení a pomůcky

• 1. Na zkoušku je třeba:

Ocelová trubka (obr.1) délky 400 mm, vnějšího průměru 57 mm, tloušťky stěny 3 mm. Na čelní straně má trubka ocelový uzávěr s otvory pro přívody žhavící spirály a pro únikovou trysku, který se k trubce připevní převlečnou maticí, na druhé straně se trubka uzavře ocelovou zátkou se závitem.

Úniková tryska s otvorem

• a) průměru 3,5 ± 0,1 mm, je určená pro zkoušení protiplynových trhavin se zvýšenou bezpečností (II.kategorie) - obr.2a)

• b) průměru 2,0 ± 0,1 mm, je určená pro zkoušení protiplynových trhavin se zvýšenou bezpečností (III.kategorie) - obr.2b).

Uhelný prach, jehož specifikace je uvedena v Závazném postupu č. 18,

Zážehová slož, připraví se z 1 g uhelného prachu a 19 g modelové protiplynové trhaviny se zvýšenou bezpečností (III. kategorie) tohoto složení:

nitroglyceroglykol (tj. směs nitroglycerinu a nitroglykolu 3 + 2)	9,0 %
dusičnan draselný	58,6 %
---	---
chlorid amonný	31,0 %
---	---
dřevěná moučka	1,0 %
---	---
silioxid	0,4 %
---	---

Velikost částic dusičnanu draselného a chloridu amonného, použitých k přípravě modelové trhaviny, nesmí být větší než 0,2 mm. Zážehová slož se smí použít do 3 měsíců od data přípravy.

Žhavící spirála zhotovená z 250 mm odporového drátu průměru 0,8 mm, např. Ni/NiCr. Odporový drát je stočen do 7 závitů o vnitřním průměru 4 mm. Celkový odpor žhavící spirály činí 0,9 až 1,0 Ω. Konce žhavící spirály jsou čelním uzávěrem vyvedeny v keramických průchodkách, které se utěsní sádrou.

Křemenný písek o velikosti částic 0,25 až 0,50 mm.

Zdroj střídavého proudu s proudem nejméně 12 A, např. převodní transformátor 24/220 V.

Ampérmetr s rozsahem do 15 A.

Ohmmetr s rozsahem 0 až 5 Ω.

Stopky.

[image omitted]

1 - ocelová trubka, 2 - ocelový uzávěr čelní strany, 3 - ocelová zátka, 4 - převlečná matice, 5 - utěsnění, 6 - úniková tryska, 7 - zážehová slož, 8 - žhavící spirála, 9 - nálož zkoušené trhaviny, 10 - uhelný prach, 11 - křemenný písek

Obr. 1. Schema sestavy pro zkoušku odolnosti k deflagraci

[image omitted]

Obr. 2. Provedení únikových trysek

Příprava zkušební nálože

• 1. Nálož zkoušené trhaviny délky 200 až 300 mm tvoří 1 až 2 náložky.

• 1. Z čela jedné náložky se odebere masa trhaviny v délce 20 mm. Délka náložky takto připravené ke zkoušce se změří na 3 různých místech ocelovým délkovým měřidlem s milimetrovým dělením s přesností na desetiny mm, vypočítá se aritmetický průměr a výsledek se uvede v mm.

• 1. Odebraná část trhaviny se nahradí 20 g zážehové slože.

Postup zkoušky

• 1. Do ocelové trubky uzavřené ocelovou zátkou se nasype potřebné množství suchého křemenného písku a na něj se umístí nálož zkoušené trhaviny připravené podle čl. 5 až 7, zážehovou složí směrem nahoru. Nálož se obsype uhelným prachem.

• 1. Do čelního uzávěru s připevněnou žhavící spirálou se vloží úniková tryska s otvorem, odpovídajícím příslušné kategorii zkoušené trhaviny. Čelní uzávěr se přiloží k trubce tak, aby žhavící spirála byla zcela ponořena do zážehové slože. Zašroubováním převlečné matice se sestava uzavře.

• 1. Trubka s náloží se umístí na chráněném místě do svislé polohy tak, aby čelní uzávěr směřoval nahoru a k vývodům žhavící spirály se přes ampérmetr připojí přívodní izolované vodiče od zdroje proudu. Z úkrytu se zapne elektrický proud o hodnotě 12 A, který se ponechá 180 sekund protékat žhavící spirálou a pozoruje se průběh zkoušky. Když ustane vývoj plynných zplodin a sestava vychladne, trubka se rozebere, po očištění se změří délka neprohořelé náložky a zjistí se, zda došlo v kterémkoliv místě zkoušené náložky k jejímu prohoření o více než 20 mm.

Zhodnocení zkoušky

• 1. K vyhodnocení zkoušky se použije pravidel matematické statistiky, aplikované v Závazném postupu č. 54.

Trhavina je odolná k deflagraci, jestliže z celkového počtu zkušebních náloží (n), je počet náloží u nichž došlo k odhoření nálože nad 20 mm (x) nižší nebo stejný, jak je pro parametry P=90 % a p=20 % uvedeno v tabulce č.1.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce, kromě údajů podle § 5 této vyhlášky, obsahuje:

• a) průměr a hmotnost náložek zkoušené trhaviny,

• b) výsledky jednotlivých stanovení,

• c) zhodnocení zkoušky

• d) případné odchylky zkušební metody.

Závazný postup č. 20

Stanovení měrné hmotnosti bezdýmných prachů

Podstata zkoušky

• 1. Měrná hmotnost se stanoví pyknometricky ve rtuti.

Zkušební přístroj a zařízení

• 1. Ke zkoušce je třeba:

• přístroj na stanovení měrné hmotnosti podle Bianchiho (obr.),

• olejová vývěva,

• technické váhy s přesností vážení na 0,05 g,

• teploměr -2/+18° C a teploměr +17/+35° C,

• rtuť.

Příprava zkušebního přístroje

• 1. Přístroj na stanovení měrné hmotnosti se umístí na vodorovný stabilní stůl. Pyknometr s našroubovanými dny se pevně připojí na barometrickou trubici. K pyknometru se připojí nástavec tak, aby zasahoval do rtuti v nádobce. Po sestavení přístroje a při uzavřených kohoutech na barometrické trubici a pyknometru se pomocí olejové vývěvy sníží a udržuje tlak v přístroji asi na 300 Pa. Po dosažení tohoto tlaku se otevře kohout barometrické trubice, pak zvolna kohout pyknometru a po opětovném vyrovnání tlaku asi na 300 Pa se částečně otevře dolní kohout pyknometru tak„ aby rtuť nasávaná do pyknometru nezpůsobila tvrdý náraz. Jakmile rtuť vystoupí do barometrické trubice, pozoruje se její hladina. Jsou-li patrny výkyvy nebo unikají-li bubliny, je nutno během odsávání odstranit netěsnost přitažením den pyknometru nebo se přeruší odsávání, rtuť se vypustí do nádobky, pyknometr se rozebere, vyčistí se a přístroj se znovu sestaví. Je-li hladina rtuti v barometrické trubici klidná, zaznamená se poloha den pyknometru, uzavřou se kohouty na barometrické trubici a pyknometru a přeruší se odsávání. Po vypuštění rtuti do nádobky se pyknometr odšroubuje, sejme se násadec a pyknometr se dokonale zbaví rtuti, přičemž je nutno dát pozor zejména na vrtání ke kohoutům a ostatní prohlubiny.

Stanovení rtuťové hodnoty pyknometru

• 1. Pyknometr připravený a zbavený rtuti podle čl. 3 se zváží s přesností na 0,1 g, pevně se připojí k barometrické trubici, přišroubuje se násadec a přístroj se sestaví. Při uzavřených kohoutech na barometrické trubici a pyknometru se pomocí olejové vývěvy docílí v přístroji podtlak asi 300 Pa. Potom se otevře kohout barometrické trubice, pak zvolna horní kohout pyknometru a po opětovném dosažení tlaku asi 300 Pa se částečně otevře dolní kohout pyknometru. Jakmile rtuť vystoupí do barometrické trubice, uzavřou se kohouty na pyknometru a barometrické trubici, odečte se teplota rtuti v nádobce s přesností 0,1 ° C a přeruší se odsávání. Pyknometr se odšroubuje, sejme se násadec, povrch pyknometru se dokonale zbaví rtuti, přičemž je nutno dát pozor na vrtání ke kohoutům a ostatní prohlubně a pyknometr naplněný rtutí se zváží s přesností na 0,1 g. Po zvážení se k pyknometru připojí násadec, pyknometr se přišroubuje k barometrické trubici, rtuť se vypustí do nádobky a celý postup se opakuje.

rozměry v mm

[image omitted]

1 - barometrická trubice

2 - držák stupnice

3 - přívodní trubka k vývěvě

4 - pyknometr

5 - násadec

6 - stojan přístroje

7 - nádobka se rtutí

8 - záchytná nádobka

9 - kryt stolu

10 - deska stolu

11 - stojan stolu

A - kohout barometrické trubice

B - horní kohout pyknometru

C - dolní kohout pyknometru

D - výpustný kohout

E - dvoucestný kohout k vývěvě

Obr. Přístroj na stanovení měrné hmotnosti podle Bianchiho

Tab.: Měrná hmotnost rtuti při teplotách od 15° C do 25° C

Teplota ve °C	Ç v g.cm-3	Teplota ve °C	Ç v g.cm-3
15	13,5580	21	13,5433
16	13,5556	22	13,5408
17	13,5531	23	13,5384
18	13,5507	24	13,5355
19	13,5482	25	13,5335
20	13,54567

Rtuťová hodnota pyknometru je aritmetický průměr zjištěných hmotností pyknometru se rtutí zaokrouhlený na 0,1 g. Liší-li se výsledky vážení o více než 0,1 g a je-li rozdíl teploty rtuti mezi dvěma opakovanými stanoveními větší než 1 ° C, považuje se stanovení rtuťové hodnoty pyknometru za neplatné a je nutno ho zopakovat.

Postup zkoušky

• 1. Zkouška sestává ze dvou opakovaných stanovení. Do pyknometru s odšroubovaným horním dnem se odváží 50 g vzorku s přesností na 0,05 g, přišroubuje se dno a nástavec, přístroj se sestaví a při stejné poloze den a teplotě rtuti jako u stanovení rtuťové hodnoty pyknometru se dále postupuje obdobně, jak je uvedeno v čl. 4.

Výpočet výsledku zkoušky

• 1. Měrná hmotnost v g.cm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:

x= a . Ça+b ­ c ,

kde	a	navážka vzorku, (g)
	b	rtuťová hodnota pyknometru, (g)
---	---	---
	c	hmotnost pyknometru se vzorkem a rtutí, (g)
---	---	---
	Ç	měrná hmotnost rtuti při teplotě zjištěné při zkoušce podle čl. 5, odečtená z tabulky a zaokrouhlená na setiny g.cm-3.
---	---	---

Rozdíl výsledků stanovení nesmí být větší než 0,01 g.cm^-3. Jako výsledek zkoušky se uvede aritmetický průměr výsledků obou stanovení zaokrouhlený na tisíciny g.cm^-3.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Závazný postup č. 21

Stanovení sypné hmotnosti bezdýmných prachů

Podstata zkoušky

• 1. Sypná hmotnost se stanoví vážkově v gravimetru podle Hahna.

Zkušební přístroj a pomůcky

• 1. Ke zkoušce je třeba:

• Gravimetr podle Hahna na 1000 cm^3 (typ 1) nebo na 100 cm^3 (typ 2), z nejiskřivého materiálu, podle obrázku a s rozměry v tabulce,

• technické váhy s přesností vážení na 1 g (u typu 1) nebo na 0,1 g (u typu 2),

• mosazné pravítko.

Kalibrace odměrné nádoby gravimetru

• 1. Suchá a čistá odměrná nádoba gravimetru, přikrytá skleněnou deskou rozměrů 10 x 10 cm se zváží s přesností na 1 g u typu 1 nebo na 0,1 g u typu 2. Potom se nádoba při 20° C naplní vodou tak, aby se nad okrajem nádoby vytvořil meniskus. Skleněná deska se přiklopí na nádobu tak, aby pod sklem nezůstaly vzduchové bubliny, přeteklá voda se odstraní z povrchu nádoby i skla a opět se zváží. Provádí se tři stanovení.

Ze zjištěných hmotností vody v g, které se nesmí lišit o více než 1 g u typu 1 nebo 0,1 g u typu 2, se vypočítá aritmetický průměr, který udává objem nádoby v cm^3. U odměrné nádoby se kontroluje kalibrace jednou ročně.

[image omitted]

1 - odměrná nádoba, 2 - násypná nádoba, 3 - podstavec násypné nádoby, 4 - uzávěr

Obr. Gravimetr podle Hahna

Tabulka. Rozměry v mm.

Typ	d	d1	d2	h	h1	h2	h3
1	14	84	77	≈522	178	215	86
2	7	43	36	246	94	100	32

Postup zkoušky

• 1. Zkouška sestává ze dvou opakovaných stanovení. Odměrná nádoba se zváží s přesností na 1 g u typu 1 nebo na 0,1 g u typu 2 a gravimetr se sestaví. Do násypné nádoby se při uzavřeném uzávěru vsype asi 1 kg vzorku u typu 1 nebo asi 100 g vzorku u typu 2, rychlým ale klidným pohybem se otevře uzávěr a vzorech se ponechá samovolně sypat do odměrné nádoby. Po naplnění odměrné nádoby vzorkem se opatrně bez otřásání uzavře uzávěr a sejme se násypná nádoba. Přebytečný vzorek se z odměrné nádoby shrne mosazným pravítkem tak, aby byl v úrovni s okrajem odměrné nádoby. Odměrná nádoba se vzorkem se zváží s výše uvedenou přesností.

Výpočet výsledku zkoušky

• 1. Sypná hmotnost v g.cm^-3 (x) se vypočítá podle vzorce:

x= a ­ bc ,

kde	a	hmotnost odměrné nádoby gravimetru se vzorkem, (g)
	b	hmotnost odměrné nádoby gravimetru, (g)
---	---	---
	c	objem odměrné nádoby gravimetru (cm3).
---	---	---

Rozdíl výsledků stanovení nesmí být větší než 0,01 g.cm^-3. Jako výsledek zkoušky se uvede aritmetický průměr výsledků obou stanovení zaokrouhlený na tisíciny g.cm^-3.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Závazný postup č. 22

Stanovení výbuchového tepla bezdýmných prachů

Podstata zkoušky

• 1. Výbuchové teplo se stanoví za předepsaných podmínek výbuchem navážky vzorku v kalometrické bombě. Uvolněné teplo se přepočítá na jednotku hmotnosti při vakuu, stálém objemu a teplotě 18° C až 21 ° C. Výbuchové teplo se vyjadřuje v kJ.kg^-1.

Zkušební podmínky

• 1. Stanovení výbuchového tepla je nutno provádět v místnosti chráněné před slunečními paprsky. V místnosti nesmí být žádná zařízení, z nichž sálá teplo. Během měření se nesmí v místnosti větrat a vykonávat jakákoliv činnost, při níž dochází k proudění vzduchu kolem zkušebního zařízení. Teplota místnosti nesmí klesnout pod 18° C a přestoupit 21 ° C. Není-li možno uvedený rozsah teploty zajistit, lze výbuchové teplo stanovit i při vyšší teplotě, kterou je však nutno uvést v záznamu o zkoušce.

Zkušební zařízení

• 1. Zkušební zařízení (kalorimetr) sestává z kalorimetrické bomby, kalorimetrické nádoby, pláště kalorimetru, míchadla, teploměru, optického zařízení a zdroje elektrického proudu.

• 1. Kalorimetrická bomba je z nerezavějící oceli, má objem 300 cm^3 až 310 cm^3, zkoušená výrobcem na tlak 30 MPa. Uzávěr bomby (víko) je samotěsnící s pryžovým nebo olověným těsnícím kroužkem. Povrch bomby i víka je leštěný. Ve víku je samočinně se uzavírající kohout k napouštění kyslíku, chráněný zátkou se závitem proti vniknutí vody, dále vypouštěcí kohout, který slouží k vypouštění kyslíku nebo spalných plynů, popř. k evakuaci bomby. Ve víku je dále jedna izolovaná a jedna neizolovaná elektroda pro přívod elektrického proudu k zážehu vzorku. Obě elektrody zasahují do vnitřního prostoru bomby. Spalovací miska, která je vhodným způsobem upevněna uprostřed bomby, je z oceli, platiny nebo křemene. Bomba se uzavírá tak, že se do ní nejprve vloží víko, potom těsnící kroužek, na něj se položí ocelový kroužek sešikmenou plochou dolů a převlečnou matkou se bomba uzavře. K uzavření bomby stačí síla rukou, převlečná matka se klíčem nikdy neutahuje.

• 1. Kalorimetrická nádoba je z nerezavějícího kovu s pochromovaným nebo poniklovaným povrchem. Vkládá se do ní kalorimetrická bomba a navažuje se do ní voda. Mezi dnem bomby a nádoby má být prostor vysoký 10 mm až 20 mm a mezi stěnami bomby a nádoby nad 20 mm, aby voda, která je uváděna do pohybu míchadlem, mohla volně proudit kolem bomby k zajištění převodu tepla, uvolněného spálením vzorku, do vody v kalorimetrické nádobě. Do nádoby se vkládá podložka pro umístění bomby v kalorimetrické nádobě. Přitom je nutno zajistit, aby bomba byla vzhledem k nádobě vždy ve stejné poloze.

Některé kalorimetrické bomby jsou konstruovány jako celek, tj. i s podložkou, v tomto případě se nepoužívá zvláštní podložky pro umístění bomby v nádobě.

• 1. Plášť kalorimetru je kovová nádoba s dvojitou stěnou, její mezistění o objemu asi 15,5 dm^3 se vyplňuje vodou. Plášt má v horní části jeden popř. dva otvory pro plnění vodou a k promíchávání vody ponorným míchadlem. Dokonalejšího promíchávání se dosáhne, tvoří-li plášť uzavřený okruh s ultratermostatem; toto uspořádání zaručuje vždy stejnou teplotu vody okolo kalorimetrické nádoby.

Teplota vody v plášti se měří teploměrem, který prochází zátkou uzavírající plnící otvor. Ve spodní části pláště je výpustný otvor. Plášť se uzavírá dvoudílným víkem s otvory pro míchadlo, teploměr a přívody zapalovacího elektrického proudu. Vnější i vnitřní stěny pláště spodní strana víka mají být vyleštěny, aby se omezil přestup tepla sáláním. Plášť se izoluje zevně i zespodu plstěným obložením.

Dno pláště je opatřeno podstavcem, na který se staví kalorimetrická nádoba s bombou. Přitom je nutno zajistit, aby nádoba byla vzhledem k plášti vždy ve stejné poloze.

• 1. Míchadlo slouží k promíchávání vody v kalorimetrické nádobě, popř. k promíchávání vody v plášti kalorimetru před zahájením zkoušky. Počet otáček se volí tak, aby k vyrovnání teploty v kalorimetrické nádobě došlo během 5 až 8 minut po zapálení navážky vzorku. Pohon míchadla zajišťuje elektromotorek, který je s míchadlem spojen buď ohebnou nebo pevnou hřídelí. Během provozu se elektromotorek zahřívá. Je-li spojen s míchadlem dostatečně dlouhou ohebnou hřídelí, takže je nad odečítacím teploměrem, pak údaje teploměru nejsou působením tepla z elektromotorku ovlivněny. Pokud je však spojen s míchadlem pevnou hřídelí a je ve výši teploměru a v jeho bezprostřední blízkosti, je nutno elektromotorek od teploměru izolovat např. azbestovou deskou.

• 1. Obalový rtuťový teploměr o rozsahu 17° C až 24° C, dělený na 0,1 ° C s možností odhadování na 0,001° C pomocí zvětšovacího optického zařízení. Teploměr je nutno úředně ověřit při každých 0,5° C s přesností na 0,005° C.

• 1. Zvětšovací optické zařízení upevněné na svislé tyči nebo teploměru s možností posunu. Požaduje se, aby zařízení umožnilo odečítání teploty s přesností na 0,001 ° C. Při odečítání je nutno zamezit možnosti vzniku paralaxní chyby.

• 1. Zdroj elektrického proudu o napětí 24 V se světelnou signalizací při zapojení okruhu.

Zkušební pomůcky a chemikálie

• 1. Ke zkoušce je třeba:

• zažehovací drátek železný o průměru 0,1 mm až 0,2 mm se stanoveným spalným teplem,

• lis pro přípravu briketek termochemického normálu upravený tak, aby se dal do briketky současně zalisovat i zažehovací drátek tlakem asi 30 MPa,

• technické váhy s přesností vážení na 0,5 g,

• kyslíkový manometr do 5 MPa, pokud možno s pojistným ventilem na 3,5 MPa,

• kovové trubice pro spojení tlakové kyslíkové láhve s manometrem a manometru s kalorimetrickou bombou,

• kyslík plynný stlačený, prostý vodíku. Použití elektrolytického kyslíku se nepovoluje,

• kyselina benzoová nebo kyselina salicylová - termochemické normály, tj. látky se stanoveným spalným teplem,

• bezdýmný nitroglycerinový prach se stanoveným výbuchovým teplem v rozmezí 4600 až 5000 kJ.kg^-1 o rozměrech elementů: tloušťka nejvýše 0,7 mm, délka hrany nejvýše 4 mm, výbuchové teplo tohoto prachu je aritmetickým průměrem výsledků deseti opakovaných stanovení, která se nesmí lišit o více než 40 kJ.kg^-1. Bezdýmný prach se stanoveným výbuchovým teplem se volí dohodou výrobce a odběratele. Je nutno ho uložit v hermetických obalech, jeho pracovní přiměřené množství pak v suché, čisté vzorkovnici se zábrusem, a to na místech chladných a chráněných před denním světlem. Hodnotu výbuchového tepla tohoto prachu je nutno ověřit vždy ve sporných případech, nejméně však jednou za tři roky.

• hydroxid draselný, roztok 0,1 N,

• fenolftalein, roztok indikátoru.

Zkušební vzorky a jejich příprava.

• 1. Zkušebním vzorkem pro určení vodní hodnoty kalorimetru je briketka kyseliny benzoové nebo salicylové termochemických normálů, která se připraví takto: Kyselina benzoová nebo salicylová předem rozetřená a vysušená do konstantní hmotnosti nad kyselinou sírovou (Ç = 1,84 g.cm^-3) nebo nad kysličníkem fosforečným popř. chloristanem hořečnatým se slisuje spolu s předem zváženým zažehovacím drátkem do briketky na takovou hmotnost, aby předpokládaný vzestup teploty kalorimetrické soustavy byl asi 2° C. Briketka se zváží s přesností na 0,1 mg. Navážka termochemického normálu se zjistí z rozdílu hmotností briketky a zažehovacího drátku.

• 1. Zkušebním vzorkem pro stanovení výbuchového tepla je zkoušený prach do nejvyššího rozměru elementu 4 mm. Vzorek pro zkoušku se připraví tak, že 3 až 4 prachové elementy se propíchnou jehlou a pak se navléknou na zvážený zažehovací drátek. K drátku s navléknutými elementy se přidá další podíl vzorku tak, aby navážka prachu byla 6 g a zváží se s přesností na 0,2 mg. Navážka vzorku prachu pro zkoušku se zjistí z rozdílu hmotností takto připraveného zkušebního vzorku a zažehovacího drátku.

Postup zkoušky

Určení vodní hodnoty kalorimetru

• 1. Vodní hodnota kalorimetru je množství tepla v kJ potřebné k ohřátí kalorimetrické soustavy o 1° C. Stanoví se za stejných podmínek jako výbuchové teplo s tím, že v kalorimetrické bombě se spálí termochemický normál v kyslíku.

Vodní hodnota kalorimetru se stanoví vždy, jsou-li změněny podmínky práce s kalorimetrem, tj. vždy po výměně teploměru, po výměně nebo opravě některé části kalorimetru, po jeho přemístění apod., avšak nejméně jednou za 6 měsíců.

• 1. Zkouška sestává z pěti opakovaných stanovení, provedených za stejných podmínek. Víko bomby se vhodným způsobem upevní. Do spalovací misky se vpraví briketka termochemického normálu se zalisovaným zažehovacím drátkem připravená podle čl. 12. Konce drátku se připojí k elektrodám. Do kalorimetrické bomby se odpipetuje 10 cm^3 vody a po nasazení víka se bomba předepsaným způsobem uzavře. Bomba se desetkrát proplachuje kyslíkem tak, že k napouštěcímu ventilu se připojí kovovou trubicí tlaková láhev s kyslíkem, bomba se pomalu naplní kyslíkem na tlak 0,3 MPa a kyslík se opatrně vypustí. Bomba se pak naplní kyslíkem na tlak 3 MPa.

Plášť kalorimetru se naplní vodou vytemperovanou na teplotu 18° C až 21 ° C s přesností na 0,5° C.

Do kalorimetrické nádoby se na technických vahách naváží s přesností na 0,5 g takové množství vody, aby po sestavení zkušebního zařízení byla bomba s výjimkou kontaktů pro elektrický proud celá ponořená. Teplota vody odvažované do nádoby smí být asi o 1 °^ C nižší, v žádném případě však nesmí být vyšší než teplota vody v plášti. Kalorimetrická nádoba s odváženou vodou se vloží do pláště na izolující podložku tak, aby její vzdálenost od stěn pláště kalorimetru byla všude stejná. Do vody v kalorimetrické nádobě se pak opatrně ponoří připravená kalorimetrická bomba na podložku tak, aby nedošlo ke ztrátě vody případným jejím přelitím nebo vystříknutím a aby po umístění míchadla mohla být voda v nádobě promíchávána co nejintenzivněji.

Do kalorimetrické nádoby se umístí míchadlo, připojí se přívody elektrického proudu, plášť kalorimetru se přikryje víkem a do sestaveného zařízení se zasune teploměr tak, aby rtuťová nádobka byla v polovině výšky kalorimetrické bomby. Míchadlo se uvede do chodu a za stálého míchání se kalorimetr ponechá asi 10 minut k ustálení teploty v celém systému. Pak se provede vlastní kalorimetrické měření včetně spálení vzorku postupem podle čl. 17.

Po skončeném měření se nejdříve vyjme teploměr, odpojí se přívod proudu k elektrodám, vyjme se míchadlo a pak kalorimetrická bomba. Opatrným otevřením výpustného ventilu se z bomby pomalu vypouštějí spalné plyny. Potom se bomba otevře, její obsah převede do kádinky na 250 cm^3 a vnitřek bomby, spalovací miska a víko s elektrodami se kvantitativně opláchne nejvýše 200 cm^3 horké vody do téže kádinky. Nespálená část zažehovacího drátku se zváží s přesností na 0,2 mg. Obsah kádinky se uvede do varu, v němž se udržuje 5 minut za účelem odstranění kysličníku uhličitého; po vychladnutí se přidá několik kapek roztoku fenolftaleinu a titruje se 0,1 N roztokem hydroxidu draselného do prvního červeného zbarvení.

Místo termochemického normálu kyseliny benzoové nebo salicylové je k určení vodní hodnoty kalorimetru povoleno použít i bezdýmného nitroglycerinového prachu se stanoveným výbuchovým teplem. V tomto případě se postupuje podle čl. 16 s tím, že k výpočtu vodní hodnoty kalorimetru se použije vzorce podle čl. 20 a že vodní hodnota je aritmetickým průměrem z deseti opakovaných stanovení.

Stanovení výbuchového tepla bezdýmného prachu

• 1. Zkouška sestává ze dvou opakovaných stanovení, provedených za stejných zkušebních podmínek jako při stanovení vodní hodnoty kalorimetru podle čl. 15.

Víko bomby se vhodným způsobem upevní. Do spalovací misky se vpraví navážka vzorku podle čl.13 tak, že konce zažehovacího drátku se připojí k elektrodám a část drátku s navléknutými částicemi se zasype zbytkem navážky. Po nasazení víka se bomba předepsaným způsobem uzavře. K otevřenému výpustnému kohoutu se připojí vývěva pomocí pryžové podtlakové hadice se zapojeným manometrem a dvoucestným kohoutem, odsáváním se v bombě sníží tlak na nejméně 250 Pa a uzavře se dvoucestný kohout, vložený mezi manometr a vývěvu. Tlak se nesmí v bombě měnit. Výpustný kohout se uzavře a hadice se od bomby odpojí.

Do pláště kalorimetru se umístí kalorimetrická nádoba, do ní pak bomba a do nádoby se vpraví stejné množství vody, odvážené s přesností na 0,5 g, jako při stanovení vodní hodnoty kalorimetru. Je nutno, aby teplota vody v nádobě byla o 1° C až 1,5° C nižší než teplota vody v plášti.

Do kalorimetrické nádoby se umístí míchadlo, připojí se přívody elektrického proudu, plášť kalorimetru se přikryje víkem a do sestaveného zařízení se zasune teploměr tak, aby rtuťová nádobka byla v polovině výšky kalorimetrické bomby. Míchadlo se uvede do chodu a za stálého míchání se kalorimetr ponechá asi 10 minut k ustálení teploty v celém systému.

Pak se provede vlastní kalorimetrické měření vč. spálení vzorku postupem podle čl. 17. Po skončeném měření se nejprve vyjme teploměr, odpojí se přívod proudu k elektrodám a zjistí se, zda z bomby neunikají bublinky plynu. Unikají-li bublinky, je nutno bombu rozebrat, důkladně prohlédnout a nejsou-li zjištěny závady utěsnění, zkoušku opakovat. Pak se vyjme míchadlo a kalorimetrická bomba. Opatrným otevřením výpustného kohoutu se z bomby pomalu vypouštějí spalné plyny, které se zapálí. Po spálení plynů a vychladnutí se bomba rozebere, všechny její části se vymyjí horkou vodou, pak acetonem a vodou a vysuší se.

Vlastní kalorimetrické měření

• 1. Po uvedení míchadla do chodu se každou minutu odečítá údaj teploměru. Po několika odečteních s přesností na 0,001 ° C, když vzestup teploty je rovnoměrný, což je dosaženo asi do 10 minut, započne se s vlastním kalorimetrickým měřením, které se skládá ze tří časových úseků a to z:

• a) počátečního úseku, který slouží ke zjištění průběhu teploty v kalorimetru před zapálením vzorku. V počátečním úseku se šestkrát každou minutu odečítá teplota s přesností na 0,001 ° C. Při posledním odečtení se zapne elektrický proud do elektrod; intenzita proudu musí být seřízena tak, aby doba zážehu nebyla delší než 2 až 3 s;

• b) hlavního úseku, během něhož se vzorek spálí, vzniklé teplo přejde do kalorimetru a teplota všech jeho částí se vyrovná. V hlavním úseku se teplota odečítá opět každou minutu a to při vzestupu teploty za minutu o více než 1,0°C s přesností na 0,1 ° C, od 0,2° C do 1,0°C s přesností na 0,01 ° C a pod 0,2° C s přesností na 0,001 ° C. Počet odečtení je dán podmínkou, že rozdíl mezi posledním odečtením z hlavního úseku a prvním odečtením z konečného úseku nesmí být větší než 0,002° C. Odečítání teplot v hlavním úseku trvá asi 5 až 8 minut;

• c) konečného úseku, který slouží ke zjištění výměny tepla kalorimetru s okolím po vyrovnání jeho teploty, způsobeném spálením vzorku. V konečném úseku se opět teplota odečítá každou minutu s přesností na 0,001 ° C tak, aby počet odečtů počátečního a konečného úseku byl stejný.

Výpočet výsledku zkoušky

• 18.Použité symboly:

Q1 spalné teplo termochemického normálu, (kJ.g^-1)

Q2 spalné teplo zažehovacího drátku, (kJ.g^-1) a navážka zkoušeného vzorku, (g)

a1 navážka termochemického normálu, (g)

a2 hmotnost spáleného zažehovacího drátku, (g); tj. rozdíl hmotnosti před a po spálení,

a3 navážka bezdýmného prachu se stanoveným výbuchovým teplem, (g)

b spotřeba 0,1 N roztoku hydroxidu draselného k titraci výplachu bomby, (cm^3)

c korigovaný teplotní vzestup ve ^oC, vypočtený podle vzorce c = (tn - to) - [0,5.(d1 + d2) + (n - 1).d2],

d1 průměrná změna teploty za minutu v počátečním úseku, (°C)

d2 průměrná změna teploty za minutu v konečném úseku, (°C)

n počet minut v hlavním úseku,

to počáteční teplota hlavního úseku, korigovaná podle ověřovacího listu teploměru, (°C)

tn konečná teplota hlavního úseku, korigovaná podle ověřovacího listu teploměru, (°C)

0,006 množství tepla odpovídající 1 cm^3 vzniklého 0,1 N roztoku kyseliny dusičné, (kJ)

0,042 oprava na 10 cm^3 vody pipetovaných do bomby při stanovení vodní hodnoty kalorimetru, (kJ)

• 1. Vodní hodnota kalorimetru v kJ/°C (K) při použití termochemického normálu se vypočítá podle vzorce:

K=Q1.a1+Q2.a2+b. 0,006 c=0,042

• 1. Vodní hodnota kalorimetru v kJ/°C (K) při použití bezdýmného prachu se stanoveným výbuchovým teplem se vypočítá podle vzorce:

K= Q2 . a3c

• 1. Výbuchové teplo bezdýmného prachu v kJ.kg^-1 (Qv) se vypočítá podle vzorce:

Qv = K . c . 1000a

• 1. Vodní hodnota kalorimetru v kJ/°C se uvede jako aritmetický průměr výsledků pěti opakovaných stanovení, zaokrouhlený na tisíciny kJ/°C, z nichž nejnižší a nejvyšší hodnota se nesmí od sebe lišit o více než 0,040 kJ/°C.

• 1. Výbuchové teplo bezdýmného prachu v kJ.kg^-1 se uvede jako aritmetický průměr výsledků dvou opakovaných stanovení, zaokrouhlených na celé kJ.kg^-1, u nichž rozdíl mezi výsledky stanovení nesmí být větší než 20 kJ.kg^-1.

Záznam o výsledku

• 1. Záznam o výsledku obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Závazný postup č. 23

Chemická stálost bezdýmných prachů

A. Chemická stálost ztrátou hmotnosti při 95° C

Podstata zkoušky

• 1. Za předepsaných podmínek se vzorek zahřívá při 95° C do začátku jeho progresivního rozkladu. Chemická stálost ztrátou hmotnosti při 95° C se vyjadřuje ve dnech.

Zkušební zařízení

• 1. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných baněk se zabroušenou kapilární zátkou.

• 1. Termostat je elektrická bezpečnostní laboratorní sušárna upravená tak, aby baňky se vzorkem se mohly vložit doprostřed prostoru v okolí rtuťové nádobky teploměru na skleněnou desku, vhodně izolovanou od kovových částí sušárny. Je nutno, aby korigovaná teplota v okolí rtuťové nádobky teploměru byla v rozmezí 95 ± 0,5° C. Teplota se měří teploměrem +50/+100° C: 0,1° C; k údaji teploměru se připočítá korekce δt na vyčnívající rtuťový sloupec, vypočtená podle vzorce:

δt = 0,00016.n.(t1 - t2),

kde	n		počet stupňů nad vnitřní stěnou termostatu,
	t1	teplota odečtená na teploměru ve °C,
---	---	---
	t2	teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem ve °C.
---	---	---

• 1. Skleněné baňky na 50 cm^3 se zabroušenou kapilární zátkou (viz obr. 1 ), dokonale čisté.

Postup zkoušky

• 1. Zkouška sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněně baňky se odváží 10 g vzorku a vloží se na skleněnou desku v blízkosti teploměru do termostatu, vytemperovaného na 95 ± 0,5° C.

Po 23 hodinách se baňka se vzorkem vyjme z termostatu, po vychladnutí v exsikátoru nad chloridem vápenatým nebo silikagelem se zváží a opět se vloží do vytemperovaného termostatu. Tento postup se opakuje až do ukončení zkoušky. Po každém vážení se vypočítá ztráta hmotnosti vzorku v %, zaznamená se doba zkoušky ve dnech a z těchto hodnot se sestrojí křivka časové závislosti progresivního rozkladu.

Křivka časové závislosti rozkladu se sestrojí tak, že na osu úseček se nanáší doba zkoušky ve dnech a na osu pořadnic ztráta hmotnosti vzorku v %. Jednotlivými body se pak proloží přímka, aby co nejvíce bodů s ní souhlasilo. První ohyb křivky tvoří body ležící pod přímkou, druhý ohyb tvoří body nad přímkou a vzdalující se od ní. Za začátek rovnoměrného rozkladu se považuje první bod, který leží v přímkové části křivky a předcházející body jsou pod přímkou; za začátek progresivního rozkladu se považuje poslední bod, který leží přímo na přímce a další body jsou nad ní.

[image omitted]

Rozměry v mm

Obr.1. Skleněná baňka se zabroušenou kapilární zátkou

Zkouška se skončí třetí den po zjištění začátku progresivního rozkladu nebo objeví-li se při periodickém vážení silné rudé dýmy v baňce.

Zhodnocení výsledku zkoušky

• 1. Mírou chemické stálosti ztrátou hmotnosti při 95° C je

• a) doba zkoušky ve dnech od začátku zahřívání vzorku do začátku progresivního rozkladu,

• b) konstanta rozkladu K°100, která vyjadřuje ztrátu hmotnosti 100 g vzorku v mg/den při jeho rovnoměrném rozkladu. Konstanta rozkladu (zaokrouhluje se na celé mg) se vypočítá podle vzorce:

K°100= a ­bc ­d . 1000 ,

kde	a	celková ztráta hmotnosti vzorku do začátku progresivního rozkladu, (%)
	b	celková ztráta hmotnosti vzorku do začátku rovnoměrného rozkladu, (%)
---	---	---
	c	doba zkoušky do začátku progresivního rozkladu ve dnech,
---	---	---
	d	doba zkoušky do začátku rovnoměrného rozkladu ve dnech.
---	---	---

Jako výsledek zkoušky chemické stálosti ztrátou hmotnosti při 95° C se ze dvou souběžných stanovení uvede zjištěná nižší hodnota doby začátku progresivního rozkladu zkoušeného vzorku ve dnech a vyšší zjištěná hodnota konstanty rozkladu K°100 v mg/den. Liší-li se výsledky souběžných stanovení o více než 2 dny, je nutno zkoušku opakovat.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

B. Chemická stálost při 100° C

Podstata zkoušky

• 1. Za předepsaných podmínek se vzorek zahřívá při 100° C do vzniku žlutých, rudých nebo hmědých dýmů kysličníků dusíku, viditelných okem. Chemická stálost při 100° C se vyjadřuje ve dnech.

Zkušební zařízení

• 1. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných zkumavek se zabroušenou skleněnou zátkou.

• 1. Termostat je elektricky vyhřívané a tepelně izolované zařízení, opatřené vertikálně umístěnými otvory o průměru nejvýše 32 mm, hloubky vyhřívané části 150 mm, podobného tvaru jako spodní část skleněných zkumavek. Je nutno, aby korigovaná teplota (viz dále), měřená na dně zkumavky zasunuté do termostatu, byla v rozmezí 100 ± 1 ° C. Teplota se měří teploměrem, uchyceným ve zkumavce korkovou zátkou. Používá se teploměru o rozsahu 95 až 105° C s dělením stupnice po 0,2° C. Teploměr se umístí tak, aby rtuťová nádobka byla na dně zkumavky a rozsah stupnice 99 až 101° C byl pod korkovou zátkou, ale ve vyčnívající části zkumavky nad termostatem.

Není-li k dispozici teploměr takových rozměrů a vyčnívá-li rtuťový sloupec nad zátku, připočítá se k údaji teploměru korekce δt vypočtená podle vzorce:

δt = 0,00016.n.(t1 - t2),

kde	n	počet stupňů nad spodním okrajem korkové zátky,
	t1	teplota odečtená na teploměru, (°C)
	t2	teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem, (°C).

• 1. Skleněné zkumavky z bezbarvého neutrálního skla vnějšího průměru 28 ± 1 mm, tloušťky stěny 1 mm a délky 220 ± 2 mm jsou opatřeny zabroušenou skleněnou zátkou (obr.2). Je dovoleno používat i skleněných zkumavek, opatřených „límcem“ (obr.3) k zachycování těkavých složek prachu. Je nutno, aby kvalita zábrusu byla taková, aby obsah zkumavky za daných podmínek zkoušky byl spolehlivě utěsněn bez použití pomocných přípravků, jako je tuk apod. Zkumavky i zátky jsou dokonale čisté.

Postup zkoušky

• 1. Zkouška se provádí v digestoři s výkonným odsáváním a sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněné zkumavky se odváží 10 ± 0,05 g vzorku. Zkumavka se vzorkem se vloží do otvoru termostatu vytemperovaného na 100 ± 1 ° C tak, aby se dotýkala dna.

Po 1 hodině od vložení vzorku do termostatu se zkumavka uzavře zátkou a pak se nepřetržitě zahřívá při předepsané teplotě do vzniku žlutých, rudých až hnědých dýmů nad vzorkem. Vznik dýmů se zjišťuje prohlídkou zkumavky se vzorkem tak, že v následující dny v intervalu 24 hodin od začátku zahřívání se uzavřená zkumavka vyjme z termostatu na nejkratší nutnou dobu a v rozptýleném denním světle se prohlíží proti bílé podložce; je dovoleno použít umělého osvětlení obdobného světlu dennímu. Po každé prohlídce se zkumavka se vzorkem vloží zpět do termostatu, po nejméně

[image omitted]

Obr. 2. Skleněná zkumavka

10 minutách temperace na 100° C se otevře, 10 minut se ponechá větrat a znovu se uzavře. Při zkoušce se odsávání digestoře zapíná jen v době prohlídky a krátce po ní, je nutno, aby během větrání zkumavek bylo vypnuté.

[image omitted]

Obr.3. Skleněná zkumavka s “límcem“.

Zhodnocení výsledku zkoušky

• 1. Stanovení se považuje za ukončené, objeví-li se při pravidelné prohlídce zkumavky nad zkoušeným vzorkem pozorovatelné žluté, rudé až hnědé dýmy kysličníků dusíku, a zaznamená se počet dnů od začátku zahřívání vzorku.

U jednosložkových prachů se dovoluje asi 2 dny před předpokládaným ukončením zkoušky přesypat vzorek do jiné čisté a suché zkumavky z důvodu snazší prohlídky a určení doby prvního objevení se dýmů.

Jako výsledek zkoušky chemické stálosti při 100° C se ze dvou souběžných stanovení uvede nižší zjištěná hodnota doby vzniku dýmů kysličníků dusíku ve dnech. Není-li zkouška ukončená po 6 dnech, přeruší se a jako výsledek zkoušky se uvede “přes 6 dnů“.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

C. Chemická stálost podle Bergmanna-Junka

Podstata zkoušky

• 1. Za předepsaných podmínek se vzorek zahřívá při vyšší teplotě. Tepelnou expozicí se urychluje rozklad vzorku, přičemž se uvolňují kysličníky dusíku. Jejich množství se stanoví titračně. Chemická stálost podle Bergmanna-Junka se vyjadřuje v cm^3 kysličníku dusnatého uvolněného z 5 g vzorku.

Zkušební zařízení

• 1. Zkušební zařízení sestává z termostatu a skleněných zkumavek se zabroušeným nástavcem.

• 1. Termostat je elektricky vyhřívané a tepelně izolované zařízení opatřené vertikálně umístěnými otvory o průměru 22 mm, hloubky vyhřívané části 200 mm, podobného tvaru jako spodní část skleněných zkumavek. Je nutno, aby korigovaná teplota (viz dále), měřená na dně zkumavky zasunuté do termostatu, byla v rozmezí 132 ± 0,5° C, popř. 120 ± 0,5° C. Teplota se měří teploměrem uchyceným korkovou zátkou ve zkumavce zkrácené tak, aby zkumavka vyčnívala 3,5 až 4,5 cm z termostatu. Používá se teploměru o rozsahu do 135° C s dělením stupnice po 0,1 ° C mezi 131 až 133 ° C, popř. 119 až 121 ° C. Teploměr se umístí tak, aby rtuťová nádobka byla na dně zkumavky a rozsah stupnice 131 až 133° C, popř. 119 až 121° C byl pod korkovou zátkou, ale ve vyčnívající části zkumavky nad termostatem.

Není-li k dispozici teploměr takových rozměrů a vyčnívá-li rtuťový sloupec nad zátku, připočítá se k údaji teploměru korekce δt vypočtená podle vzorce:

δt = 0,00016.n.(t1 - t2),

kde	n	počet stupňů nad spodním okrajem korkové zátky,
	t1	teplota odečtená na teploměru, (°C)
---	---	---
	t2	teplota uprostřed vyčnívajícího sloupce rtuti, měřená druhým teploměrem, (°C).
---	---	---

[image omitted]

Obr.4. Skleněná zkumavka

[image omitted]

Obr. 5. Smyčkový nástavec

• 1. Skleněné zkumavky (obr.4) z bezbarvého neutrálního skla, délky 360 ± 5 mm, vnějšího průměru 19 ± 1 mm, tloušťky stěny 1 mm jsou opatřeny zábrusem, jímž se na ně připojují smyčkové nástavce (obr. 5). Nástavec se uzavírá skleněnou zabroušenou zátkou. Je nutno, aby zkumavky, nástavce i zátky byly dokonale čisté.

• 1. pH-metr běžného typu se skleněnou a nasycenou kalomelovou elektrodou.

Chemikálie

• 1. Na zkoušku je třeba:

Kyselina chlorovodíková, roztok 0,1 N

Hydroxid sodný, roztok 0,1 N

Thiosíran sodný, roztok 0,05 N

Jodid draselný, roztok 2 %

Metylčerveň, roztok indikátoru

Škrobový indikátor

Příprava vzorku

• 1. Do odvažovačky o průměru 8 cm se odváží 20 g vzorku a suší se 5 hodin při teplotě 100 ± 3° C. Před zkouškou se vzorek ponechá vychladnout nejméně 30 minut v exsikátoru nad chloridem vápenatým nebo silikagelem. Takto vysušený vzorek se smí ke zkoušce použít nejdéle do 72 hodin počítáno od počátku sušení. Tento postup platí pro jednosložkové prachy. U dvousložkových prachů se postupuje obdobně s tím, že vzorek se suší 2 hodiny při teplotě 80 ± 1 ° C.

Postup zkoušky

• 1. Při stanovení chemické stálosti podle Bergmanna-Junka se postupuje u jednosložkových prachů podle čl. 23, u dvousložkových prachů podle čl. 24.

• 1. Postup u jednosložkových prachů. Zkouška sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněné zkumavky se naváží 5 ± 0,01 g vzorku vysušeného podle čl.21, připojí se smyčkový nástavec, do něhož se odměří 50 cm^3 vody. Zkumavka s nástavcem se vloží do termostatu vytemperovaného na 132 ± 0,5° C tak, aby se dotýkala dna. Po 10 minutách se nástavec uzavře zátkou. Za 5 hodin ± 3 minuty po vložení zkumavky do termostatu se zkumavka vyjme a ponechá se 30 minut vychladnout. Voda z nástavce se převede překlápěním a třepáním do zkumavky a vzorek se vytřepává nejméně 5 minut. Při tom po 4 minutách se nástavec krátce odzátkuje a ihned opět uzavře. Pak se vzorek zfiltruje kvantitativním filtrem typu černá páska do kádinky na 600 cm^3, v níž je předložen 0,1 N roztok hydroxidu sodného v takovém množství, že na každých předpokládaných 20 cm^3 kysličníku dusnatého z 5 g vzorku se odměří 10 cm^3 0,1 N roztoku hydroxidu sodného. Při filtraci se postupuje tak, aby vzorek zůstal ve zkumavce nebo v nástavci. Tento postup, tj. vytřepávání a filtrace, se opakuje ještě dvakrát vždy 3 minuty s 50 cm^3 vody s tím, že po posledním vytřepávání se vzorek přenese na filtr a promyje se 25 cm^3 vody. Spojené filtráty se pak titrují 0,1 N roztokem kyseliny chlorovodíkové za potenciometrické indikace k pH 4,85. Současně a za stejných podmínek se provádí slepé stanovení bez vzorku.

Nastavení pH-metru se provádí pomocí tlumivého roztoku o pH 4,64, připraveného smícháním 50 cm^3 1 N roztoku hydroxidu sodného se 100 cm^3 1 N roztoku hydroxidu sodného se 100 cm^3 1 N roztoku kyseliny octové a 350 cm^3 vody.

Konec titrace je dovoleno zjistit vizuálně takto: Ke spojeným filtrátům se přidají 3 až 5 kapek roztoku metylčerveně a titruje se 0,1 N roztokem kyseliny chlorovodíkové do změny zbarvení v jasně růžové.

• 1. Postup u dvousložkových prachů. Zkouška sestává ze dvou souběžných stanovení. Do skleněné zkumavky se naváží 5 ± 0,01 g vzorku vysušeného podle čl.21, připojí se smyčkový nástavec, do něhož se odměří 50 cm^3 2 % roztoku jodidu draselného. Zkumavka s nástavcem se vloží do termostatu vytemperovaného na 120 ± 0,5° C. Po 10 minutách se nástavec uzavře zátkou. Za 5 hodin ± 3 minuty po vložení zkumavky do termostatu se zkumavka se vzorkem vyjme a ponechá se 30 minut vychladnout. Roztok z nástavce se převede překlápěním a vytřepáváním do zkumavky a vzorek se vytřepává po dobu nejméně 3 minuty. Dojde-li ke spečení vzorku během jeho zahřívání, je nutno vzorek při vytřepávání uvolnit drátem z nerezu. Po vytřepání se vzorek převede do zkumavky, nástavec se odpojí a zkumavka se uzavře zátkou. Do titrační baňky na 250 cm^3 se odpipetuje 25 cm^3 čirého roztoku nad vzorkem a po přídavku 5 cm^3 roztoku škrobového indikátoru se titruje 0,05 N roztokem thiosíranu sodného, až je roztok bezbarvý. Současně a za stejných podmínek se provádí slepé stanovení bez vzorku.

Výpočet výsledku zkoušky

• 1. Chemická stálost podle Bergmanna-Junka vyjádřená počtem cm^3 kysličníku dusnatého uvolněného z 5 g vzorku u jednosložkových prachů (x) a u dvousložkových prachů (y) se vypočítá podle vzorce:

x = (a - b).2,2392,

kde	a	spotřeba 0,1 N roztoku kyseliny chlorovodíkové podle čl. 23 při slepém stanovení, (cm3)
	b	spotřeba 0,1 N roztoku kyseliny chlorovodíkové podle čl. 23 při vlastním stanovení, (cm3).
---	---	---

y = (d - c).2,2392,

kde	c	spotřeba 0,05 N roztoku thiosíranu sodného podle čl. 24 při slepém stanovení, (cm3)
	d	spotřeba 0,05 N roztoku thiosíranu sodného podle čl. 24 při vlastním stanovení, (cm3).
---	---	---

Jako výsledek zkoušky chemické stálosti podle Bergmanna-Junka se v obou případech uvede aritmetický průměr výsledků dvou souběžných stanovení. Liší-li se výsledky těchto stanovení v obou případech o více než 10 % jejich aritmetického průměru, považuje se zkouška za neplatnou a opakuje se.

Záznam o zkoušce

• 1. Záznam o zkoušce obsahuje údaje podle § 5 této vyhlášky.

Závazný postup č. 24

Stanovení délky předdetonační zóny

Všeobecně

• 1. Předdetonační zóna je oblast nestabilního, samovolně se urychlujícího výbuchového hoření sloupce výbušniny, která předchází vzniku detonační vlny.

• 1. Zkouškou se zjišťuje náchylnost výbuchového hoření sloupce bezdýmných sypaných prachů (dále jen prachů) k přechodu v detonaci za níže uvedených podmínek.

• 1. Stanovením délky předdetonační zóny se hodnotí bezpečnostně - technické vlastnosti zkoušených prachů.

Podstata zkoušky

• 1. V předepsaném zkušebním zařízení se zjišťuje délka předdetonační zóny pomocí mechanických snímačů, které reagují spolehlivě na působení detonačního tlaku, nereagují však na tlaky v předdetonační zóně výbuchového hoření.

Zkušební zařízení

• 1. Zkušební zařízení se sestaví z následujících pomůcek:

• ocelová trubka bezešvá, z oceli 11353, o vnitřním průměru 32 mm, délky 500 mm, tloušťky stěny 3 mm. Trubka má na jednom konci přivařeno ocelové dno tloušťky 3 mm,

• mechanický snímač připravený takto: ocelový svářecí drát o průměru 3,15 mm, délky 500 mm, se po celé délce spirálovitě ovine měděným drátkem o průměru 0,6 mm,

• elektrická můstková pilule jako rozněcovadlo,

• textilní lepící páska.

Postup zkoušky

• 1. Zkouška sestává ze tří souběžných nebo opakovaných stanovení, provedených za stejných púodmínek.Do ocelové trubky, u níž byl předem zjištěn obsah s přesností na 0,5 cm^3, se vloží ke stěnám v protilehlé poloze a až ke dnu dva mechanické snímače, z nichž jeden je opatřen rozněcovadlem. Ve svislé poloze se pak za mírného poklepávání naplní trubka až po ústí vypočteným a odváženým množstvím prachu tak, aby prach v trubce měl požadovanou měrnou hmotnost. Ústí trubky se uzavře textilní lepící páskou. Takto připravená nálož se vytemperuje na teplotu 20 ± 5° C a pak se elektricky odpálí v ochranném bunkru.